Žít

Dívka s chlapcem ve skladu

"Ahoj zlato, kde jsi tak dlouho trajdala?" taťka je jako vždycky zvědavý.

Po úprku ze školního pozemku jsme s Marcem zašli na zmrzlinu a dlouho jsme si povídali. Domů jsem dorazila až kolem páté.

"Byla jsem s kámošem venku." odpovím a přistihnu se, že se usmívám od ucha k uchu.

"Jsi si jistá, že to je jenom kámoš? Záříš jako sluníčko." mrkne na mě a potutelně se na mě usměje.

"Jo je to jenom kámoš!" úsměv mi ze rtů zmizí. Nebo není?

"Dobře dobře, neřvi na mě." zvedne ruce na znamení že se vzdává, ale směje se pořád. Vytáčí mě to. Radši se rychle zašiju do svého pokoje. Nechci si nechat zkazit prozatím perfektní náladu.

Když se převléknu do pohodlných šortek a nátělníku, tak usednu ke stolu s papíry. Chvíli se rozmyšlím, jestli budu kreslit uhlem nebo djakondami. Vyhrává uhel.

Na papír načrtnu vyšší postavu v šortkách a bílém triku. Naproti ní dřepí menší postava s vlasy splývajícími podél zad. Dívka natahuje ruku směrem k chlapci. Ten má v očích strach a stojí jako přikovaný. Nad ním visí na pavučinovém vlákně pavouk. Jeho tlusté nožky už se natahují po jeho tmavých vlasech.

V místnosti se nachází spousta krámů které vrhají dlouhé strašidelné stíny do už tak tmavého skladu. V cihlové stěně vedle chlapce se rozevírá nesouměrná díra. Z ní vyzařuje sluneční světlo, jenž tak akorát stačí aby osvětlilo clapce s dívkou.

Celý obrázek působí ponuře, už proto že je černobílý. Ale něco na něm také působí velice komicky.

Zasměju se vzpomínce a dokončené dílo připíchnu na nástěnku k dosavadním výplodům mé fantazie. Scéna ze skladu nářadí zatím vypadá nejvěrohodněji.

"Ten je pěkný!" ozve se za mnou.

"Ahoj Dane!" otočím se a vrhnu se mu kolem krku.

"A já jako nic." vejde do dveří Lucy a falešně se na mě zamračí.

"Ahoj Lucy." obejmu i ji a jdeme se posadit na postel.

Sedím mezi nimi a poslouchám co všechno se jim událo za dobu co jsme se neviděli. Sice jsou to jenom 3 dny ale jim se přihodilo spousty věcí. Půl hodiny se střídají v popisování nového domu v Paříži. Taky padla řeč na jejich miminko, výběr jména a tak dále. Mě to začalo unavovat už po deseti minutách, ale nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem seděla a poslouchala. No, spíš jsem vnímala že mluví. Kolik jsem toho doopravdy slyšela ani netuším.

"To už je hodin!"

Tahle věta mě vrátí zpět do reality. Kouknu na Lucy. Ustaraně se dívá na hodinky. Venku je sice ještě světlo, ale už musí být tak půl desáté.

"Jo zítra je středa a já mám brzo školu." asi jako každý den.

"No tak mi už půjdeme viď zlato?" natáhne se přese mě aby mohl Lucy chytit za ruku a společně vstanou.

"Tak ahoj Daph, zase někdy pokecáme." otočí se na mě Dan. Jakoby nemluvili jenom oni.

Krátce po jejich odchodu už ležím ve vaně a čtu. Zítra mám trénink, tak se musím zrelaxovat. To je moje logika a mě se líbí i když mi k ničemu nepomůže. Do postele se došourám až kolem jedenácté. Ještě chvilku si čtu knížku z vany, než mi začnou těžknout víčka. Zhasnu lampu na nočním stolku a knihu hodím na zem(mám malý noční stolek).

Už klimbám když se mi rozsvítí mobil a ozve se hlasité: "Cink!"

Zavřu oči před nenadálým přívalem světla.Chci je opět otevřít. Chci vědět kdo mi co píše ale prostě to nejde. Propadnu se do sladké dřímoty. Mobil počká na ráno.