Žít

Nenaplnitelná představa

Jsem zpět s novým dílem, užijte si ho! 😘Katy

"Proč je můj život tak strašný?" ptám se Sam, která sedí naproti mě a popíjí svoji ledovou tříšť.

Už je červen a venku je nádherně. Slunce svítí jako splašené a je takový hyc, že asi deset sekund po koupi zmrzliny, už mi tekla po ruce a kapala na moje nové tenisky.

"Vždyť máš krásný život," odporuje moje kamarádka "máš skvělé rodiče, dobré známky, máš tenis, který tě baví. Tvůj vzhled je tak dokonalý, že každý kluk musí slintat při pohledu na tebe." Změří si mě od hlavy až k patě a usměje se na mě svými dokonalými bílými zuby.

"Hahaha, dobrý vtip!" zasměju se ironicky. Neříkám, že jsem ošklivá, ale královna krásy taky nejsem. "To ty jsi ta hezká, z naší dvojky." řeknu popravdě a našpulím rty, jako bych jí chtěla dát pusu.

"Ale, neříkej." začervenala se a podívala se na svoje boty pod stolem.

Seděly jsme v cukrárně, na zahrádce. Já jsem si dala zmrzlinu do kornoutku. Teď už pouze nasáklý kornoutek s vanilkovou příchutí. Ona pila svoji ledovou tříšť z vysoké sklenice. Celé odpoledne jsme chodily po obchodech ve městě. Nadšeně mi celou doby popisovala svého nového přítele. Byla tak zaujatá, že si nevšimla jak jsem skleslá a osamělá. Nikdy jsem přítele neměla. A z různých filmů a Saminých vztahů, jsem mohla pouze odhadovat, jaké to je mít ho.

Rozhostilo se mezi námi ticho. Ne takové to spokojené ale to trapné. "Tak, já už budu muset jít Jackob na mě čeká." řekla po chvilce Sam a provinile se na mě usmála. "Jasně běž, já stejně už musím domů." zalhala jsem. Chtěla bych tady s ní ještě sedět a smát se každé blbosti. Rozumím jí. Chce být radši se svým klukem než se svojí nejlepší kamarádkou.

Cesta domů byla jako vždy nudná. Sluchátka v uších a můj playlist nejlepších songů, to vždy zatím zachránil a vždy mě zachrání.

Po příchodu domů jsem si nachystala něco na večeři a zalezlá do svého království. Moje oblíbená činnost je kreslení. Kreslím nadpřirozené jevy, různé démony a takové šílenosti. Jsem ale schopná nakreslit i pozitivní obrázky. Například krajiny, portréty nebo zvířátka. Kreslím podle nálady.

Dnes začínám kreslit portrét dokonalého kluka. První tah tužkou v horní části papíru měl naznačovat tvar očí. Ty byly mírně zkosené směrem nahoru k obočí. To bylo vyrazné, ale ne moc.

Když jsem byla s očima a obočím spokojená, začala jsem naznačovat tvar nosu. Ten měl jemně ostřejší tvar. Musela jsem ho pětkrát vygumavat a nakreslit znovu. Na nosech musím ještě zapracovat.

Se rty už problém nemám. Vím jak je musím vystínovat aby vypadaly plně, ale ne tlustě. Koutky by měly podle mého vkusu směřovat ostře ke kraji obličeje. Pusa nesmí být moc roztáhla a musí být v ideální poloze vůči nosu.

Teď už jen tvar hlavy, vlasy a uši. Vypracovat tvar hlavy tak aby se mi líbil do nejmenších detailů ani nejde. Tady je moc ostrý rys, támhle zase moc kulatý. Když jsem jakž takž spokojená, vrhám se na uši. Ty jsou skoro stejně velké jako nos. A hlavně nedostávají od hlavy.

Vlasy. Kapitola sama o sobě. Můj názor na účesy je mírně odlišný od názorů bárbínek ve škole. Kluk nemusí mít na vlasech tuny gelu ani žádného kohouta nebo třeba vyholenou půlku hlavy. Mě se líbí, když má kluk pěkně zastřižené vlasy. Ne úplně na krátko, ale ani ne tak, aby mu ofina padala do očí. Prostě tak akorát. Roztomilým rozcuchem nikdy nic nemůže zkazit.