Žít

Arachnofobie

Ahojky. Další díl je tu a je specielně pro kikinos. Splnila jsem tvůj úkol 😉. Díl má přesně 1000 slov, tak doufám, že se ti aspoň bude líbit, když je pro tebe. 😘Katy

"Baf!"

"Aaaa! Sakra ty jsi mě vylekal. Málem jsem dostala infarkt." chytnu se za srdce a zhluboka dýchám. Vážně jsem se hrozně lekla. Přiskočil ke mě zezadu, chytil mě za ramena a zařval. Kdo by se toho nelekl.

"To byl záměr," mrkne na mě "tak co, jdeme?"

"Jo můžeme jít." zamknu skříňku a otočím se na něj. Září jako sluníčko.

Procházíme poslední chodbou a bavíme se o hudbě. Za hlavními skleněnými dveřmi už vidím Kimberly a její partu já se smějí a koukají na mě. Jakmile ale zaregistruje Marca, úšklebek jí z obličeje zmizí. Nahradí ho nechápavý a rozzuřený výraz. Nemůžu se toho nabažit. Koukám na ni a usmívám se od ucha k uchu. Marc ale zvážní. Zastaví se a zašeptá něco čemu nerozumím.

"Co jsi říkal?" zeptám se na něj a vrátím se zpět k němu.

"Ony tě šikanují." neptá se, oznamuje mi to. Teď už zmizí úsměv z tváře i mě.

"Ano." svěsím hlavu a dotkne se svého rozbolavělého stehna.

"To jsem si mohl myslet." upíra pohled na Kimberly. Z jeho výrazu se ale nedá nic rozluštit. Nevypadá naštvaně.

"Pojď!" vyhrkne najednou chytne mě za zápěstí a rozběhne se zpět do bludiště školních chodeb.

Běží tak rychle že mě začne pálet na prsou a nohy mi hoří.

"Marcu....prosím....zpomaluje aspoň." vysoukám ze sebe mezi plytkými nádechy.

"Promiň, ale už tam budeme." zasyčí na mě ale nezpomalí. Vběhneme za roh. Marc se prudce zastaví a rozhlédne se.

"Proč se chováš jako zločinec?" neubráním se drobnému úšklebku.

"Aby sis připadala jako ve filmu." vyplázne na mě jazyk a pustí mé zápěstí. Pak se ale upřeně zadívá na dveře před námi.

"My jdeme do tělocvičny?" zeptám se nechápavě a podívám se na něj.

"Jo jdem si zahrát basket." odfrkne ironicky a vleže dovnitř.

"Ale co tady teda chceš dělat?" zeptám se jakmile vlezu za ním do potem zapáchající tělocvičny. Je obrovská. Má vysoká okna a asi patnácti metrový strop. Vlevo se nachází nářaďovna. Je to menší protáhla místnost bez oken. Těch míst se mop či smeták netkl už hodně dlouho.

"Pojď sem!" vyzve mě a sám do nářaďovny vleze. Vážně si myslí, že tam půjdu za ním?

"Ty čekáš že vlezu za tebou do toho pavoukama prolezlého výklenku? A navíc, co tam chceš dělat? Vždyť tam nic není." námítnu a záložím si ruce na prsou.

"Nekecej a pojď. Jestli se z této školy chceš dostat jinak než přes ty slepice tak musíš tudy." usměje se když uvidí překvapený výraz mojí tváře.

Odpor k pavoukům najednou zmizí a já se proplétám místností plnou krámů za Marcem. Je tam tma jako v pytli i když jsou tak tři odpoledne.

"Au." uslyším Marca vyjeknout před sebou. Nevěděla jsem, že je tak blízko.

"Jsi v pohodě?" vylekaný tón mého hlasů mě až překvapí. Nečekala jsem, že se budu bát aby se Marcovi něco nestalo.

"Jo dobrý, jenom jsem zakopl o můstek. Pozor je hned tady před tebou." nahmatá ve tmě mou ruku a posune ji k předmětu na zemi.

"Jo mám to," pod jeho dotekem se zachvěju, doufám že to necítil.

"Je ti zima?" cítím na sobě jeho zkoumavý pohled.

"Jo trošku," zalžu.

"Chceš půjčit mikinu?"

"Ne díky, jdeme dál." odseknu možná trochu prudčeji než jsem zamýšlela.

Zbytek cesty na druhý konec místnosti proběhl v úplné tichosti. Až když se Marc zastaví a já do něj narazím, promluví: "Počkej minutku, musím to tu otevřít."

Odtáhne se začne něco kutit nalevo ode mě. Slyším bouchání do dřeva. Počkat vždyť jsme ve škole tady jsou jenom cihlové zdi. Najednou se místností rozlije sluneční světlo. Marc stojí vedle díry ve zdi a v ruce drží svázané dřevěné prkna.

"Tadá!" zahaleká vítězoslavně.

"Počkej, tohle je tady jako furt? Jak o tom víš?" můj až lehce vyděšený pohled ho zarazí.

"Nevím odkdy to tady je. Jednou mi o tom řekl George." položí prkna na zem vedle díry.

"Nehýbej se!" znervózním.

"P...proč?" zakoktá a strne.

"Nad hlavou máš toho největšího pavouka co jsem kdy viděla."

"Dej ho pryč!" sykne a roztřese se jako osika.

"Uklidni se."Je nervóznější než já.

" To nejde,...uhm...děsně se bojím pavouků." začne blednout a oči mu těkají po místnosti až se zastaví v těch mých.

"Dřepni si a pojď pomalu ke mě. Ten pavouk leze dolů tak rychle." sama si rychle dřepnu a natáhnu k němu ruku. Proč sem chodí, když se tak bojí pavouků. Je jich tady strašně moc.

"Ale já nemůžu," zavzlyká "zdřevěněly mi nohy."

Pavoukovi nožky už se Marcovi zamotávají do vlasů. Začne se ještě víc třást a z očí mu začínají stékat slzy.

"Klid." posunu se k němu a chytím ho za upocenou ruku. Stáhnu ho k sobě do dřepu. Pavouk se odtrhne od kaštanově hnědých vlasů, zakymácí se a začne lézt zpět nahoru po své pavučině.

"Je pryč?" jeho roztřesený hlas zní až komicky. Potlačím úsměv a napřímím se.

"Jo už je pryč. Můžeš se postavit."

"Jdeme odsud." rychle se postaví prohrábne si vlasy, utře si tváře a proleze dírou ve zdi. Musím se usmát. Dělá že sebe takového frajírka a pak se rozbrečí při zmínce o pavoukovi.

"Hej tak jdeš, nebo zůstáváš v té díře plné odporností?" dírou dovnitř vleze jeho hlava a ušklíbne se na mě.

"No jo, no jo. Vždyť už letím." taky příletu dírou a ocitnu se...ani nevím kde. Kolem jsou stromy a keře. Mezi nimi sem tam průsvitá plot.

"Teď už jenom přelézt plot a jsme venku." mrkne na mě a vydá se směrem k nejbližšímu keři.

"Počkej, vždyť ten plot má dva a půl metru. Jak to chceš udělat?" rozběhnu se za ním abych ho dohnala. Neodpoví. Jenom prosekává křoví rukama uvolňuje nám tak cestu. Jakmile se dostaneme až k plotu, spatřím, že je v jednom místě ohnutý směrem ven. Dá se po něm vklidu přejít na druhou stranu. Usměju se od ucha k uchu:

"Jsme venku"