Žít

Mmmm, pizza

Do očí mi vyhrknou slzy. Marc stojí vedle stromu pod kterým stojí stůl a dvě židle. Na stromě jsou zavěšeny světýlka a bílé stužky. Skrze větve prosvítají poslední paprsky zapadajícího slunce. Na stole leží pizza, a váza plná rudých poupátek. Marc se s úsměvem dívá na můj výraz. Drží si kapesník u prstu. Se stále otevřenou pusou a vykulenýma očima dojdu k němu. Chytím levou rukou jeho dlaň a podívám se na jeho prst s kapičkama krve. Vezmu od něj kapesník a začnu jemně stírat krev. Když přestane téct políbím ho do dlaně a obejmu ho. Po tvářích mi stečou první slzy. Jeho ruce mě hladí po zádech. Vdechuje vůni mých vlasů. Já vdechuji jeho vůni. Mohlo uběhnout tak pět minut než řekl: "Pojď se najíst, vychladne nám pizza." a odtáhl se. Jakmile si však všiml mých slz, objal mě znovu.

"Vím, že mi je teprve patnáct a moje slova nemůžou mít velkou váhu ale já tě MILUJU!" odtáhnu se pro změnu já a zahledím se mu do očí.

"Já miluju TEBE!" Ty slova se mi zaryjí do srdce. Mám pocit, že mi štěstím vyskočí z hrudního koše. Pomalu se k němu přiblížím a něžně ho políbím na jeho hebké rty.

"Mmmm, ta pizza je tak dobrá." povzdechnu si. Marc se jenom pousměje. Na cestě zpátky se spolu smějeme všemu možnému. Nebe už je tmavé a začínají svítit hvězdy a měsíc. Před naším domem se zastavíme.

"Tak se uvidíme zítra ve škole." řekne s náznakem smutku v obličeji.

"Ano, uvidíme. Tak ahoj." letmě ho políbím na tvář a vejdu do domu. Rodiče jsou v obýváku. Ani je nepozdravím a zapluji do svého pokoje. Mám divný pocit, že se něco stane. Jakmile se osprchuju a hodím na sebe pyžamo, začne mi být zima. Zavřu v pokoji okno a zachumlám se do peřiny. Chladivý vzduch se dere skrze peřinu. Je ho čím dál tím víc. Je hustý a neprůstupný. Nedokážu se pohnout. Obaluje mě. Špatně se mi dýchá. Pokojem zablýská bílé světlo. Skoro mě oslepí. Když jsem znovu schopná otevři oči, uvidím bledou postavu v bílém hábitu splývajícím až na zem. Bosá chodila nestojí na podlaze ale levitují asi dvacet centimetrů nad ní. Dlouhé tmavě hnědé vlasy vlají kolem její hlavy. Vypadá jako já. Pokusím se k ní natáhnout ruku. Ve stejném okamžiku ona nakloní ruku dozadu. Leknu se a stáhnu ruku. Opět napodobí můj pohyb. Pohnu nohou směrem dopředu a ona udělá krok dozadu. Je to jako mít svůj vlastní hologram.

"Jsi tu se mnou!" její výraz se náhle změní. Přestává se mi podobat. Agresivita v jejích očích narůstá. Zatíná pěsti a pomalými sekanými kroky se ke mně přibližuje. Pohybuje se, jakoby s něčím zápasila. Jakoby jí v cestě ke mně bránilo tisíce překážek. Neodvažuji se ani pohnout. Až teď si všimnu jejích očí. Vypadají jako dvě černé jámy v bílém písku. Cítím jak mě vtahují do sebe. Mám nutkání natáhnout k postavě ruku a nechat se unést. Odolávám tomu. Když už je postava těsně u mě, ze stěny vedle postele jakoby zafoukal vichr. Postava se vznese vysoko nad podlahu a odletí na druhou stranu místnosti. Tam se svalí na zem. Bouchne pěstí do podlahy. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Pak zmizí v mlze.

Zhluboka se nadechnu. Vdechuji a vydechuji stále teplejší vzduch. Zima mizí. Pomalu pohnu ztuhlým tělem. Třu si na kost promrzlé prsty. Očima těkavě prohlédnu celý pokoj. Na místě kde před chvílí ležela bílá postava stále plave obláček mlhy. Neodvažuji se k němu ani přiblížit. Fouknu do něj. Je na opačném konci pokoje, nejsem schopná dofouknout tak daleko. V tmavém pokoji mlha svítí jako hvězda. Pomalu se přelévá z leva doprava a různě se otáčí. V jednom okamžiku však spatřím něco nepředstavitelného. Z mráčku na mě hledí dvě bulvy. Jsou to oči postavy. Dvě černé jámy co se pokouší mě vtáhnout do sebe. Strach ze mě opadne. Vstanu. Po zádech mi přeběhne mráz. Ne však ze strachu ale ze vzrušení a zvědavosti. Pomalu pokládám jednu bosou nohu před druhou, jakoby nebyly moje. Natáhnu k mlze a očím ruku aniž bych chtěla. Nesnažím se zastavit nechtěné pohyby. Jsem na to příliš zvědavá. Oči mě hypnotizují. Nevidím nic než je. Moje ruka se nezadržitelně blíží k mráčku. Už jen posledních pár centimetrů. 3,2,1.