Žít

Jsem zlá?

Už na mě čeká. To je sladké. Aniž bych chtěla, usměju se.

"Tak co jdeme." řekne s úsměvem jakmile mě spatří.

"Jasně." Dojdu k němu a on mě znenadání obejme. Netuším co mám dělat, ale je to tak pěkný pocit. Ruce se mi samy od sebe zvednou a objetí mu opětuju. Cítím jak vdechuje vůni mých vlasů. Palci mi na zádech opisuje malé kroužky. Pak se odtáhne. Nevím jak dlouho mě objímal ale přijde mi to jako celé hodiny. Najednou mi je zima.

Zadívá se mi zpříma do očí. Už se neusmívá. Asi ho zarazil můj výraz.

"Promiň, vadilo ti to?" zeptá se vystrašeně.

"Ne!" vyhrknu možná až moc rychle "Já jenom že jsem to nečekala, ještě nikdy mě neobjímal kluk." melu blbosti. Musela jsem určitě šíleně zrudnout. To je tak trapné. Radši se zadívam do země.

"Aha." uslyším zpoza svých vlasů, které mi padají přes obličej. Podle toho jak to řekl, si myslím, že se náramně baví.

"Jdeme" zavelím a vyjdu směr hlavní vchod.

"Hele počkej, vážně chceš jít tudy?"zeptá se aniž by se pohl z místa.

"Já myslela že už nebudeš chtít vidět ani pavouka po včerejším zážitku." zastavím otočím se a hodím na něj úšklebek. Marc se ne mě zamračí, otočí se a odejde.

"Hej kam jdeš? Já to tak nemyslela." ale jo myslela, akorát jsem nevěděla, že je to taková citlivka. Rozběhnu se za ním. Začnou mu při chůzi cukat ramena. Vypadá to jakoby brečel. Zezadu vidím jak zvedá ruce a dává si je někam na obličej. To je špatné, nevím co mám dělat. Pomalu se zastavím. Nechám ho zajít za roh. Co mám sakra dělat? Pořád slyším jeho vzdalující se kroky. Najednou se mi chce brečet. Vím že jsem někdy nepříjemná ale až takhle. Nic tak hrozného jsem přece neřekla. Je pravda že to ode mě bylo necitlivé. On nemůže za to, že má arachnofobii. Cítím kapku, jak mi stéká z koutku oka podél obličeje a na bradě se zastaví a kápne na dlaždice chodby. Kroky už neslyším. Otočím se na patě. Pomaličku vyrazím ke dveřím. Pečlivě pozoruji jak dávám nohu před nohu. Asi po deseti krocích začnu mít pocit, že mě někdo sleduje. Dokonce slyším i dech. Přidám do kroku. I kdyby to byl Marc, nechci se s ním bavit. Už skoro běžím. Kroky za mnou se také zrychlují a pořád se přibližují. Možná je to vážně Marc. Prudce zastavím. Kroky za mnou furt zrychlují. Co dělá, vždyť do mě narazí? Najednou se skrze mě projede studený vzduch. Kroky se začínají vzdalovat, ale ne za mnou nýbrž přede mnou. Sleduji prázdnou chodbu před sebou. Moje vytřeštěné oči se odráží ve skleněných dveřích na konci. Zničehonic se rozletí dokořán a zase se prudce zavřou. Kroky ustaly.

Ahoj. Hrozně se omlouvám, že jsem poslední dobou moc nepřidávala díly. Jsem zrovna na výletě v Londýně, taky toho poslední dobou mám hodně do školy(opravy známek na poslední chvíli, však to znáte😂). Doufám že se tento napínavější líbil. Možná v letadle napíšu další a hned s připojením na WiFi ho zveřejním. Jinak vám chci poděkovat za 600 přečtení. Jste naprosto skvělí. A doufám že vás menší prodlevy neodradi. Papa 😘Katy