Žít

Co teď?

"Zlatíčko, vstávej" slyším šepot "musíš se napít."

Rozlepím víčka. První co vidím je mamka se sklenkou v ruce. K puse mi strká brčko a zespodu mi podpírá hlavu ať se mi dobře pije. Usrknu trošku bezové šťávy, otočím se ke zdi a opět spadnu do bezesného spánku.

Podruhé mě vzbudí zpívání ptáků za oknem. Slunce mi svítí přímo do okna nad hlavou. To znamená, že je ráno. Cítím se mizerně ale odpočatě. Asi bych měla zjistit, jak dlouho jsem spala. Nebo jak jsem se vůbec dostala domů. Na sobě mám pořád oblečení, co jsem měla ve škole. Rozhlédnu se po pokoji. Zarazí mě převržená židle a poškrábané dveře. Co zas má tohle znamenat? Znervózním. Něco takového bych v pokoji mít neměla. Pomalu se posadím. Hned naproti posteli je komoda. Veškerého obsahu ji ale někdo zbavil a rozházel ho na zem. Podívám se na sebe do zrcadla které stojí na komodě. Mám rozdrásané tváře. Krvavé rýhy jako od drápů se mi táhnou od zpodu očí až po bradu. Musím se odvrátit. Kdo mi tohle udělal? Mám tolik otázek ale odpovědi nepřicházejí. Nevím nic. Musím se osprchovat. Přehodím nohy přes roh postele. Dřevěná podlaha příjemně chladí do bosých noh. Nejistě vstanu a na pár vteřin se mi zatemní před očima. Jakmile tmavé zrnění před mýma očima opět přejde do normálního barevného obrazu mého pokoje, projdu do koupelny.

Stojím ve sprše a nechám na sebe téct horkou vodu už aspoň půl hodiny. Z mého obličeje první stékala narůžovělá voda od krve a jakmile se voda dostala do ran na tvářích, štípaly jako čert. Teď už je ale křišťálově čistá a smívá ze mě strach. Ukolebává mě.

"Tady jsi broučku! ... Jak ti je?" jsou první dvě věty po příchodu do kuchyně. 

"Jo je mi docela dobře." zalžu chraplavým hlasem a pokusím se alespoň o chabý úsměv. Svět se obrátil proti mně. Musím lhát i vlastním rodičům aby mě neposlali do ústavu.

"To jsem ráda," usměje se mamka "pojď se něčeho najíst musíš mít hlad." Hned vstane od stolu a otevře ledničku.

"Ano pojď se najíst, maminka udělala výborné palačinky." přidá se mamce taťka, přiskočí ke mně a obejme mě kolem ramen. Je to příjemné cítím se u něj v bezpečí. Jeho mohutné tělo mě chrání před vším zlým.

Ani se nenaděju a už sedím u stolu a přede mnou leží talíř s palačinkami. Až teď si uvědomím že mám vlastně šílený hlad. Vrhnu se na ně.

"Mami... ňam.... ty jsou výborné." vytlačím ze sebe mezi sousty. Mamka se jenom usměje a pohladí mě po ještě vlhkých vlasech.

Večer se bojím jít spát. Co nejdéle si večer kreslím. Mamka mi zakázala jít druhý den do školy. Prý už jenom kvůli šrámům na obličeji. Nevymlouvala jsem jí to. Vůbec mi nevadí chvíli se sklidnit a jenom doma kreslit a odpočívat.