Tora no me

Kapitola první

Nikdy bych nevěřil, že se něco takového může stát právě mně. Takovéhle věci se přece dějí jen v amerických thrillerech a detektivkách. Přesto ale, než jsem si uvědomil, co se děje, ležel jsem na zemi a cítil ukrutnou bolest ve stehnu. Nechápal jsem, co se děje, prostě jsem uslyšel výkřik, šel se podívat, co se děje a pak už jen ty hrozné rány a ta ukrutná bolest. Ne, nešlo o přepadení a mlácení. Šlo o přestřelku.

Ten den začal celkem nevinně a stereotypně. Vstal jsem, nasnídal se a šel do práce. Pracuji jako prodavač v knihkupectví. Není to tak špatné, jak to zní. Knihy mám rád už od dětství a protože jsem neměl prachy na vysokou školu (a taky ochotu), zabalil jsem to po střední a začal pracovat.

Momentálně mi je 22 a pracuji zde necelé tři roky. Majitelka je žena se zlatým srdcem, která je mi jako má matka. Tím nemyslím, že by moje máma byla špatná nebo tak něco, ale žijeme už dva roky odděleně, takže paní Solierová je tak trochu náhrada. Stará se o mě, jak kdyby mi už dávno nebylo osmnáct. No, svým způsobem se o mě starala i před tím. Už jako dítě jsem chodil k ní do knihkupectví, když ještě neměla tvář zbrázděnou vrásky a kupoval si nějaké knihy nebo jen užasle koukal, co všechno za knihy existuje. Časem mě nechávala vysedávat vzadu a číst si. Už tehdy dělala ty boží sušenky, na kterých jsem závislý dodnes.

„Katsuro, pojď mi pomoct s těmi balíky!" ozvalo se zezadu.

„Jo!" odložil jsem knihu, kterou jsem si půjčil a ve volných chvílích četl. Zrovna jsme měli polední pauzu, tak jsem se nemusel starat s tím, že by někdo přišel.

Zašel jsem dozadu pomoci jí s krabicemi nových knih, které ráno dovezli. Miluji vůni nových knih, je to něco... nepopsatelného. Jako vůně nových, dosud neprobádaných světů, které jen čekají na to, až je prozkoumáte do posledního zákoutí.

Vzal jsem nožík na otvírání krabic a přeřízl pásku, abychom se dostali dovnitř. Vytáhl jsem knihu a podíval se na ni. Obal byl zajímavý a když jsem ji prolistoval, měla i tu správnou tajemnou vůni.

„Další debutující autor, hm?" zeptal jsem se a pousmál se. Paní jen přikývla.

„Tak pojď, pár jich dáme do regálu a zbytek uklidíme..." Ztěžka se zvedla a koukla na další dvě krabice.

„Postarám se o to, běž se naobědvat," řekl jsem a usmál se na ni.

„A co ty?"

„Vždyť je to za chvíli, do otevření to v pohodě stihnu." Přikývla a šla ke dveřím, za kterými vedou schody do jejího bytu. Já sám bydlím nedaleko, jen o dvě ulice dál. Ne, vůbec to není špatný život. Všichni říkali, že do té vejšky mám jít, ale i bez ní se dá dobře poradit. Zvláště, když víte, jaké povolání vám dodá klid na duši a bude vás bavit.

Pustil jsem se do práce a pak ještě vyvěsil nepříliš zajímavou reklamu na nějakou novou sci-fi sérii, od které bych nic extra nečekal. Ale říká se – nesuď knihu podle obalu. Někdy si ji přečtu...

Skočil jsem si o kus dál pro skromný oběd. Mohl bych jíst s paní Solierovou, ale nechtěl jsem jí tam překážet. Už tak pro mě toho v minulosti nadělala dost a stále dělá. Nejspíš jí to nikdy nebudu schopen splatit.

Vrátil jsem se akorát na otvíračku a vběhl za pult. Nepatřili jsme k největším prodejnám, ale dařilo se slušně a lidé zde rádi nakupovali.

Kupodivu byl o tu pochybnou sci-fi docela zájem a během odpoledne se po dobré třetině jen zaprášilo. Měl jsem z toho radost, ale trochu mě mrzelo, že tímhle tempem si ji nikdy nepřečtu. Ale co, knih je hodně.