Tora no me

Kapitola druhá

Začínal jsem pomalu vnímat okolí. Nevím, co byl první vjem, který jsem pocítil. Nejspíše to ale byl zvuk kroků, protože má mysl se stále toulala v temnotě a ani na bolest jsem si v tu chvíli nevzpomněl.

Zaslechl jsem neznámé hlasy, ale nerozuměl jsem, co říkají. Možná bych i rozuměl, ale můj mozek byl tak vedle, že to nedokázal vstřebat. O chvíl později jsem zaslechl další kroky nedaleko a někdo něco křikl. Pak nastalo ticho, které mě chtělo vtahovat zpět do nicoty. Do té jsem se ale vrátit nehodlal a snažil se naopak proniknout tím temným závojem a otevřít oči.

Druhý vjem byla ona zmíněná bolest. Překvapivě ale hlavy, ne nohy. Úplně příšerné třeštění, až jsem zatoužil vrátit se zpátky do klidného odpočinku. Ale to už mi nebylo dopřáno, vyhrabal jsem se příliš vysoko a po chvíli se mi podařilo otevřít oči.

Zamžoural jsem kolem sebe. Okolí jsem nepoznával. Bílé zdi... okno po levé straně. Velké okno, téměř přes celou stěnu. Víc jsem v tu chvíli nebyl schopen vstřebat, protože bolest byla ještě umocněna pohledem do jasného světa venku. Nejspíše mě něčím vzali po hlavě a pak... ošetřili? Blbost, ale... Jak jinak bych to vysvětlil? Tohle nemocnice určitě nebyla.

Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se tepání uklidnit. Nevím, kolik mohlo uběhnou minut. Dvě? Pět? Kdo ví, ale tepání se trochu utlumilo, tak jsem pomalu zase oči otevřel. Musel jsem zjistit, co se, do háje, stalo, ale nebyl jsem schopný se ani posadit.

S námahou jsem otočil hlavu na stranu a koukal na luxusní nábytek. Pak mi došlo, co se stalo. Umřel jsem a teď pikám, že jsem byl takový blbec a pak půjdu asi do nebe...

Jo, to bych to měl moc lehké. Zahleděl jsem se opět do stropu, když se ozvaly hlasy za dveřmi. V hlavě se mi i přes to třeštění rozezněly poplašné zvony, protože jsem poznal hlas toho chlápka, co se mi vysmíval, ať vystřelím. Zpanikařil jsem, co udělat. Moc mi toho nezbývalo, tak jsem zavřel oči a dělal, že jsem mimo.

Hlasy utichly a dveře se otevřely. Jen těžko se předstírá, že jste mimo, když jste nervózní jako pes. Ale snažil jsem se. Očividně mě moc nezkoumal, protože se mě nejal budit ani ze mě udělat idiota, jak jsem mizerný herec. Zadržet to mrkání byl nadlidský úkol. A ještě dýchat klidně, když vám tak třeští hlava. A když máte tolik otázek...

Netuším, co tam dělal, ale chvílemi se ozývaly nějaké zvuky a pak očividně sedl do křesla, které jsem spatřil u toho obrovského okna. Měl jsem špatný pocit. A hodně. Přece jen se moc často nestává, abych nocoval v domě nějakého mafiána, co vraždí lidi na potkání.

Začínalo mě všechno bolet a začínalo být hrozně namáhající se ani nepohnout. Přitom jsem pořád čekal, že něco udělá, ale nastalo vesměs ticho až na občasné zašustění. Nebýt těch tichých zvuků, už bych dávno otevřel oči a koukal, co se děje, ale vždy jsem si vzpomněl, že kousek ode mě sedí šílenec.

Pak se ale ozvalo zaklepání na dveře, které se o chvíli později otevřely.

„Je tu ten dědek od Flarenců, šéfe. Chce s váma mluvit," ozval se neznámý hlas ode dveří. Šéf? Já vystřelil na mafiánského bosse? No super... Asi mě zachránil, aby mě pak mohl umučit k smrti. Že já se nenechal v klidu zastřelit na místě...

„Oh, s tím si rád promluvím," řekl šéf klidně. Slyšel jsem v jeho hlase úsměv. Vstal, nejspíše něco vzal a pak zamířil ven. Dveře se za nimi zavřely.

Ještě chvíli jsem vydržel nehybně ležet a pak jsem opatrně otevřel oči. Prohlédl jsem si rozlehlý apartmán. Tak takhle si žijí mafiánští bossové? Na to, jak je to nebezpečná hra, se to očividně vyplácí...

Nebyl ale čas řešit zazobanost mafiánů, nýbrž jak se odsud dostanu. Koukl jsem k oknu a zkusil odhadnout v jaké výšce se nacházím. Výsledek byl neuspokojivý, protože jsem viděl střechy domů široko daleko. Čili jsem byl hodně vysoko. Štěstí nikdy nebylo můj velký kamarád. Spíš mě vždycky koplo do zadku.

Sebral jsem všechny síly a pokusil se posadit. Zvládl jsem se ale jen zvednout na loktech a už to byl mistrovský výkon. Dunění v hlavě zase začalo a já spadl zpátky do polštářů.

„Do hajzlu..." hlesl jsem a nasucho polkl. Co budu dělat?!

Bylo mi jasné, že stejně nakonec zjistí, že jsem vzhůru a že to bude do zítřka nejpozději, ale... Kdo by chtěl být umučen k smrti? Ani bůh neví, co by se mnou mohli plánovat. Vzhledem k tomu, že šance útěku byla nulová jsem si říkal, jestli nebude lepší nechat je zjistit, že jsem vzhůru, abych to měl co možná nejrychleji za sebou.

Minuty plynuly a nejspíše se proměnily v hodiny. Začínal jsem mít žízeň a tepání v hlavě neustávalo, ale nemohl jsem se donutit ke spánku. Bůh ví, jak dlouho jsem tam ležel... A co paní Solierová? Musí i o mě dělat starosti, určitě už zalarmovala rodiče... Ach bože, za co? Za co?! Že já se radši neodstěhoval s mámou... Všechno by bylo snazší. Proč jsem vůbec nechtěl? Protože jsem měl ve městě kamarády? Kvůli práci? Nebo protože jsem jí nechtěl zasahovat do nového života? Už vlastně ani nevím. A už na tom ani nesejde.

Po nějaké době, těžko říci jaké, mohla to být hodina i víc, se dveře opět otevřely. Zazmatkoval jsem netušíce, jak se mám do háje zachovat. Než jsem si to stihl rozmyslet, vešel dovnitř a pohlédl na mě. Z těch očí mě zamrazilo. Tehdy jsem neměl čas si ho moc prohlédnout, ale ty zlaté oči byly opravdu jako oči tygra. A sledoval mě jako svou kořist. Dokázal jsem říci, že má i víc jak 190 centimetrů a ta jeho postava patří k těm, které bychom si přáli všichni. Ani nechci myslet, jak se k tomu tělu dopracoval. No, ale kdyby dal přednost méně nebezpečné kariéře, jako model by určitě uspěl.

Na mafiána bych ho netypl, kdyby si teda dal sluneční brýle. Ostře řezaný, pohledný obličej, úzké rty a navíc ještě ty zlaté vlasy, jaké by záviděla kde jaká prima dona. Naštěstí je ale neměl dlouhé.

Pousmál se mírně, ale děsivě. „Konečně ses probral, Katsuro."

Zamrazilo mě. Kde zjistil do háje moje jméno?! No, pravda, že jsem usebe doklady měl... Do hajzlu. Teď mi zbývalo jen doufat, že si nevypátralvšechny v mém okolí a nedopřál jim hezkou smrt.