Tora no me

Kapitola dvacátá

Celý další týden jsem strávil tím, že jsem ukecával Shanea, aby se mnou chodil na střelnici. Dělal kolem toho hrozné divadlo, ale bylo to spíš o tom, že si ze mě chtěl dělat legraci, ne že by s tím měl problém. Tak jsem to přetrpěl a nakonec se dočkal.

Shane sám nebyl nejhorší střelec, přiznal se mi, že ho a Airi učil táta. Jakmile jsem se ho ale zeptal na otce přímo, věnoval mi nejistý pohled a prohlásil, že je to jedno. Probudilo to ve mně ještě větší zvědavost, ale nešťoural jsem do něj – mohl by to snadno obrátit proti mně. Chvíli jsem zvažoval, že se zeptám Airi, ale to by nebylo nejtaktnější, tak jsem o tom přestal přemýšlet.

Postával jsem venku před budovou a sledoval Shanea, který seběhl pár schodů a došel ke mně. Čekala nás pátá návštěva střelnice, která byla asi dva kilometry od mého nového ubytování.

Shane se protáhl a zívl.

„Měli bychom pohnout," řekl a rychle se rozešel. Došel jsem ho s tázavým pohledem.

„Děje se něco."

„Jo, musím zdrhnout... rychle." Ohlédl se přes rameno a ještě přidal do kroku.

„Um, co se děje?"

„Jde po mně čarodějnice."

„Huh?" zmateně jsem na něj hleděl

„Neřeš a pohni!"

Ušli jsme ještě pár desítek metrů, než u nás zastavil drahý sporťák. Shane se celý naježil a zastavil. Následoval jsem jeho příkladu, jak se zadní dveře otevřely a vystoupila vysoká blondýna v sáčku a sukni. Měl jsem pocit, že jsem ji již někde viděl... Ano, onehdy mluvila s Darrenem...

„Kam si myslíš, že jdeš?" obrátila se na Shanea s chladným pohledem, ze kterého zamrazilo i mě, „Nejdřív mi budeš chrápat v pracovně a teď budeš zdrhat, když máš práci?"

Shane se rozpustile podrbal ve vlasech.

„Když on tolik žebral abych s ním šel..." pokynul ke mně. To byla podpásovka.

Žena do mě zabodla ledové oči jako chladnou ocel, po které měly i barvu. Přeměřila si mě znovu od hlavy až k patě. Pak vydala jakýsi pohrdavý zvuk, který nebyl moc příjemný.

„To mě nezajímá, nasedni."

Shane na mě pohlédl žalostně s prosbou v očích. No co jsme měl říct?

„Tak půjdeme později..." pousmál jsem se povzbudivě.

Pohlédl na mě stylem: Vážně děkuju a nasedl s tichým „Tsk" do auta. Zabouchl za sebou dveře a auto se rozjelo.

Chvíli jsem za nimi hleděl a pak se vrátil zpátky. Cestou jsem přemýšlel jako už nejednou nad tím, co bude dál. Nechtěl jsem zůstat úplně závislý na Darrenovi, alespoň práci bych si měl sehnat...

Povzdechl jsem si a po schodech jsem vyšel nahoru, abych se nemusel vozit výtahem s několika lidmi po všech patrech, jak se mi to už nejednou podařilo. Nebyla to moc příjemná situace.

Už jsem se začínal alespoň na některých patrech trochu vyznávat, tak jsem úspěšně došel k Airi. Občas jsem si připadal trochu hloupě, že jsem se uvázal jen na tyhle dva, ale všichni ostatní neustále někam spěchali a vypadali tak nepřístupně, že prostě nešlo navazovat kontakty. Byl jsem rád, že znám alespoň někoho.

Zaklepal jsem na dveře a po chvíli je pomalu je otevřel. Nakoukl jsem dovnitř. Airi tam byla s laptopem v klíně. U ní byla vlastně jistota, že tam bude. Její přísný bezpečnostní dozor stále trval, přestože by Zenshi měl být zabezpečený.