Tora no me

Kapitola devátá

Umyl jsem se a pak si přisunul židli k oknu a koukal ven. Nezdálo se mi, že by mě zase zamkl, ale nechtěl jsem zas udělat nějakou pitomost, což je mimochodem můj velký talent. Navíc jsem byl zvědavý, co myslel to s tím Shanem. Zaškolení? To znělo, jak kdyby chtěl, abych zůstal, což by nebylo moc pěkné. Alespoň ne pro mě.

Nevím, jak dlouho jsem tam byl, než se otevřely dveře. Otočil jsem se a uviděl Shanea, co se usmíval jak měsíček na hnoji.

„Tak jak se líbila noc? Šéf se zdá být v dobré náladě," ušklíbl se posměšně, očividně měl co dělat, aby se nesmál. Jen jsem ho odměřeně sledoval, jak se ke mně vydal.

„Co teď máš být? Můj mentor?" odfrkl jsem si. Neměl jsem toho kluka rád, ani trochu. Už co se mi od prvního dne vysmíval a teď mě takhle hnusně udal. Vážně nemilé. A to si předtím nechal ještě zaplatit...

„Pouze na tebe dohlížet. Řekl jsem ti, že není cesty zpět, ne? A když nemůžeš couvnout, musíš se naučit bojovat," usmíval se dál tím protivným výsměšným úsměvem.

„Mám si snad pořídit pásek v karate?"

„Bylo to myšleno obrazně, idiote. A teď pojď."

„Kam?"

„Do pekel horoucích," ušklíbl se a vydal se ke dveřím.

„Nedivil bych se..." zamumlal jsem a vstal. Vydal se za ním, byť se mi nechtělo. Co ale na pokoji? Navíc jsem hodně zvědavý člověk. Asi se mi to jednou stane osudným...

Prošli jsme chodbou až k výtahu. Zmáčkl páté patro a výtah se s námi spustil.

„Nemohu ti říci informace o šéfovi, mnohé z nich by se neměly dostat ven, zřejmě chápeš. Ale vlastní velkou společnost, která se orientuje na nejedno odvětí našeho drahého trhu a samozřejmě i na věci nelegální," řekl to, jako by to bylo naprosto normální. No, pro něj vlastně i jo.

„Proč mi tedy vůbec něco říkáš?"

„I blb jako ty by na tohle měl přijít. Není to nic nového." Jen jsem po něm střelil pohledem a raději mlčel. S ním bylo zbytečné debatovat. „A jedno si laskavě uvědom – tohle není hra," dodal po chvíli ještě.

Když jsme vylezli ven z výtahu, byl jsem okouzlen tím vším, co dokázalo skrývat jedno pitomé patro. Vše bylo obrovské a prostorné a většina stěn byla prosklená, což ještě dodávalo dojmu, že je to vše větší a zároveň jednotné. Přesto jsme prošli tolika průchody a spojovacími chodbami, že jsem za chvíli úplně ztratil pojem o tom, kde jsme. A to jsem byl vždy hrdý na svůj orientační smysl. Připomínalo mi to trochu zrcadlové bludiště. Ale tohle bylo plné kanceláří, neznámých dveří a nejlepších technologiích.

Nejlepší na tom stejně byly prosklené boky budovy, kde bylo vidět úplně dolů na stromy pod námi, jako kdybychom se měli propadnout dolů. Na druhou stranu ale jasná obloha nad námi dělala dojem, že se vznášíme.

Nakonec se šum poněkud zklidnil a prosklená stěna zmizela. Přesto to stále bylo obří a oslňující. Bílá barva stěn prostor rozšiřovala a prosvětlovala.

„Kam jdeme? A prosím normální odpověď..."

„Jen tě chci s někým seznámit, ať máš dalšího šílence do grupy."

To znělo vážně pěkně, jako by to nestačilo... Bez dalších poznámek jsem za ním šel až na konec dlouhé chodby, která byla zakončena dvoukřídlými dveřmi. Shane jimi prošel a zašel do prvních dveří nalevo. Následoval jsem ho do něčeho, co vypadalo snad jako společenská místnost, ale byla prázdná – až na jednu osobu. Drobná dívka s dlouhými kaštanovými vlasy cosi zuřivě kreslila do sešitu. Když klaply dveře, vzhlédla a upřela na nás pohled pronikavých hnědých očí. Chvíli vypadala, že se na nás vrhne jako psychopat a pozabíjí nás, ale pak se široce usmála.