Tora no me

Kapitola šestnáctá

Nechali mě v té tmavé místnosti. Bolest už nebyla tak ostrá, nebo ji moje otupělá mysl snad přestala tak intenzivně vnímat, ale stále jsem v ranách cítil nepříjemné bodání a pnutí.

Židle mi neumožňovala moc pohybu a navíc mě každý pohyb zabolel, jako kdyby do rány opět nasypali sůl. Zůstal jsem tedy jen bezvládně viset a potácel se někde na hraně vědomí.

Nevím, kolik času uběhlo, když jsem náhle pocítil ledovou vodu, kterou na mě kdosi chrstl. Cukl jsem sebou a prudce zalapal po dechu v šokovém impulzu, co dostalo mé tělo. Až o pár okamžiků později se projevila prudká bolest z protestujících ran, hlavně z nohy, kterou jsem měl v jednom ohni. Uniklo mi zaúpění. Neměl jsem sílu zvednou hlavu a pohlédnout na osobu přede mnou.

„I někdo jako ty by mohl vydržet trochu víc," ozval se pobavený hlas Wyena. Neodpověděl jsem. Nebylo co a ani proč.

„To sezení musí být nepohodlné, určitě máš ztuhlé svaly. Což takhle trocha změny?" Odemkl pouta a já málem přepadl dopředu na zem. Zarazil jsem se ale a s pevně skousnutým rtem, abych nevydal ani hlásku, jsem se narovnal. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na Wyenna. Mohlo mu být tak čtyřicet. Měl hnědé vlasy podivného odstínu a jizvu na tváři. Shlédl na mě šedýma očima, které byly chladné jak dva kusy ledu. K tomu přidejte krutý, samolibý úsměv a víte, že jste v hajzlu.

Hrubě mi sevřel paži a vytáhl mě na nohy. Myslel jsem, že se sesypu. Prudká bolest vystřelila ze všech mých ran a útočila jako miliardy ostrých rozžhavených tělísek zarývajících se mi do živého masa. Noha se pode mnou podlomila a rána se otevřela. Krev začala opět valit ven, jak se látka kalhot, přilepená k ráně zaschlou krví, mým pohybem odtrhla.

Wyen mě ale nemilosrdně táhl dál, klátícího se a malátného. Vyšli jsme z místnosti do normálně vypadající chodby. Světlo žárovek mě oslepilo oproti šeru v místnosti a tudíž jsem si okolí moc nevšímal. A když už se mi zrak pomalu rozjasňoval, opět jsme zapadly do tmavé místnosti. Tato byla ale větší. Trůnil jí podivně oprýskaný sloup a kovová bedna vzadu u stěny. Nad námi vedlo potrubí, ale byla v něm menší trhlina, ze které pomalu skapávala voda na kovovou bednu. Bylo to tak schválně? Určitě by to dokázali opravit rychle a snadno, kdyby chtěli.

Dotáhl mě až ke sloupu, přímo mě na něj narazil.

„Tohle je moje oblíbená věc," zašeptal mi do ucha, „Podržte ho," kývl na skupinu tří mužů, stojících ve dveřích. Ani jsem si jich nevšiml. Dva z nich ke mně přistoupili a chytili mi ruce kousek nad úrovní hlavy a namáčkly ke sloupu. Třetí Wyenovi něco podal. Nevšiml jsem si, co to bylo, dokud mi to nepřiložil k pravé ruce. Dlouhý kovový hřebík. Ne... NE!

Začal jsem sebou prudce zmítat a snažil se osvobodit, v záchvatu paniky a přívalu adrenalinu jsem ani necítil svoje staré rány. Třetí muž mi prudce praštil hlavou o sloup, až se mi před očima zatmělo a zmocnila se mě slabost.

Wyen nezaváhal a prudkým úderem kladiva prohnal hřebík tkáněmi, které se pod ním trhaly stejně snadno, jako list papíru. Špička se zapíchla do dřeva.

Slabost ale nedokázala potlačit bolest. Místnost naplnil můj křik. S nikým z nich to ani nehnulo další rána. A další. Má ruka byla pevně přibitá ke dřevu. Celá se mi chvěla. Krev mi stékala po zápěstí a předloktí líně dolů.

Neměl jsem ani sílu protestovat, když se to stejné stalo u druhé ruky. Mé tělo s echtlěo složit a zůstat bezvládně viset. To jsem ale hned zamítl, páč se mi při tom rozervalo maso ještě víc.