Tora no me

Kapitola dvacátá první

O půl hodiny později jsem se jak zpráskaný pes choulil na zadním sedadle Iryina sportovního auta a křečovitě si zatínal nehty do dlaní. Stále mi nešlo do hlavy, co se to vlastně událo, věděl jsem jen to, že to ještě pořádně schytám.

Airi po prvotní strnulosti vytáhla mobil a zavolala pro pomoc ze všech lidí zrovna onu pověstnou Iryu, byť bych neřekl, že by bylo o něco lepší, kdyby se sháněla přímo po šéfovi, spíše naopak.

Ještě než přijela s dalším doprovodným autem, jehož posádka se měla postarat o Wyenna, jsem si toho stihl dost užít. No, nedivím se Shaneovi.

Byl jsem zmatený a nechápal jedinou věc, co se přede mnou odehrávala. Shane se dál věnoval Wyennovi, ale Airi zůstávala až překvapivě klidná a pohotově zareagovala na nastalou situaci. Měli ale být jedné krve, Shane se však zdál být jediný, koho to zasáhlo.

To byla ta hlavní věc, co mě vykolejila... Jak bylo možné, aby Wyenn byl Shaneův otec? Když jsem se na to podíval zpětně, byla tam jistá podoba ve tvaru obličeje a v očích, ale i tak... Proč zrovna Wyenn? A proč by otec a děti každý stáli na jiné straně?

Vzpomněl jsem si, že Airi původně dělala pro Zenshiho, než ho zradila, ale co Shane? Je snad jeho matka pod Darrenem? Mohl by mít křivdu proti otci a proto být s Darrenem, ale soudě z jeho reakce k tomu měl daleko.

Ještě víc jsem se do toho zamotal, když se Shane, ještě před příjezdem Iryi, zvedl od Wyennova těla a natáhl se po jeho zbrani. Ten pohled, co do mě zabodl se nerovnal žádnému, jaký jsem kdy viděl. Kdyby Airi nezasáhla, nejspíš by mě i byl zastřelil na místě.

„Shane!" křikla a udělal pár kroků vpřed. Jeho ruka se zarazila a pohled stočil k ní, „Vzpomeň si, na čí stranu ses před devíti lety přidal! Stačí, že koukají na mě jako na zrádce, nechci, aby ses ocitl na stejném místě!" Hlas se jí chvěl, ale mluvila rozhodně, „Na krvi tu nezáleží."

Shane vypadal, že jí něco nepěkně odsekne, ale pak se zarazil a vzdálil se od nás. Od té doby nic neřekl a ani o jednoho z nás nezavadil pohledem. Jen pochodoval o kousek dál s pohledem zabodnutým do země. Na první pohled z něj crčela nervozita.

Nedlouho na to přijela Irya, seřvala mě, co si myslím, že dělám. Jak si představuju, že si jen tak někoho odprásknu a oni se pak mají starat. Asi to bylo nemístné, ale napadlo mě, že tím řevem přivolá více pozornosti, než onen výstřel.

Pak nás s Airi vyloženě narvala do auta, Shane si stál za tím, že zůstane a pomůže s tělem.

Cestou bylo ticho, i jindy výřečná Airi mlčela ztracená ve svých myšlenkách. Irya pevně, až křečovitě, svírala volant a vzhledem k pohledům, jaké ke mně házela skrz zpětné zrcátko, mi bylo jasné, že si představuje, jak takhle pevně svírá moje hrdlo.

Zastavili jsme v garážích, kde jsem před téměř třemi týdny vystupoval s Darrenem. Vylezl jsem co možná nejnenápadněji z auta a toužil se vypařit do vzduchu.

„Ty se vrať k sobě," řekla k Airi a ta bez jediného slova přikývla a rychle se rozešla pryč.

Pak se její chladné oči obrátili ke mně.

„Pojď sem..." nakázala. Docela jsem se bál poslechnout, ale neudělat to bylo v tuhle chvíli ještě rizikovější. Obešel jsem tedy auto a došel k ní. Na těch podpatkách byla vysoká jako já, což dělalo ještě horší dojem.

Ani jsem se nesnažil uhnout, když se napřáhla a vrazila mi na ženu až moc silnou facku, jejíž zvuk se rozlehl okolím. O krok jsem ustoupil a s bolestným syknutím si dal ruku na horkou tvář, která určitě nabrala rudý odstín.

„Dej mi tu zbraň," štěkla po mně. Vytáhl jsem ji a odevzdaně jí ji podal. Vytrhla mi ji a pak mě postrčila, abych šel.

Cestou jsem si mnul bolavou tvář a pomalu se šoural směrem, který určovala. Nešli jsme nahoru k pokojům, což mě mátlo. Nevěděl jsem, jestli být rád nebo se bát mnohem víc.

Hlasitý zvuk klapajících podpatků nás dovedl až ke dveřím, o jejichž existenci jsem neměl sebemenší tušení. Ani se neobtěžovala zaklepat a otevřela je dokořán. Několik párů očí pohlédlo našim směrem. Co bylo horší, byl mezi nimi i Darren.

Nebyla to zasedací místnost a vlastně ji ani nepřipomínala, spíš bych to tipnul na jednu větší kancelář, ale zdálo se, že zrovna se skupinou mužů něco řešili.

Irya mě chytla za předek trika jednou rukou a dotáhla mě nemilosrdně dovnitř. Práskla s pistolí o stůl před Darrenem, až sebou všichni cukli.

„Pozor, to je jemná technika," napomenul ji Darren nevzrušeně. Ucítil jsem jeho pohled na sobě, ale hleděl jsem stranou a snažil se být co možná nejmenší.

„Je mi někde, jaká je to technika! Když už se musíš bavit, tak nezatahuj fakany, jako je on, do věcí, co by nás všechny mohly stát kejhák!" obořila se do něj naštvaně, „Máš vůbec tušení, co udělal?!"

Teď se do mě zabodly pohledy všech v místnosti. No boží. Jen jsem zatnul čelist a doufal v boží milost.

Po chvíli ticha si Darren táhle povzdychl a pokynul Iryi, aby s ním šla ven. Koukl jsem za nimi a pak po společnosti. Pár okamžiků jsme na sebe jen zírali navzájem, než se začali mezi sebou tiše bavit.

Opřel jsem se o stůl a zatínal prsty do dřeva. Sledoval jsem světlý vzor na podlaze a neklidně si hryzal ret, až jsem pocítil na jazyku pachuť krve. Byli pryč až moc dlouho...

Konečně se dveře otevřely. Byl v nich jen Darren, Iryu jsem nikde nezahlédl.

Rozešel se ke mně a zastavil u mě s tím, že mám počkat venku. Z jeho hlasu jsem nic nevyčetl a neměl jsem ani odvahu na něj pohlédnout, tak jsem poslušně vyklusal ven a zhluboka se nadechl, abych se alespoň trochu uklidnil.

Nechal mě čekat jen pár minut, než se dveře otevřely a všichni vyšli ven. Darren tam zůstal poslední, nejspíše záměrně.

Pomalu vyšel ven a pohrával si s pistolí. Zastavil až těsně u mě a zabodl do mě pohled, který přímo pálil na kůži.