Tora no me

Kapitola sedmnáctá

„Hm," zabručel nespokojeně, když se mu nedostalo odpovědi. Byl jsem schopný na něj jen omámeně hledět a byť ani můj zrak nebyl v tu chvíli úplně stabilní, byl jsem si jistý, že to Shane je.

„Je tu něco na uvolnění těch pout?" otočil se k ženě, kterou jsem nebyl schopen zahlédnout. Viděl jsem pouze špičky černých bot na podpatku.

„Co já vím, hledej," zněla odpověď.

„Ty nebudeš?"

„Mám ho najít, ne odnést."

„Fúrie..." Zdálo se mi to, nebo Shaneova ruka na okamžik sklouzla k opasku se zbraní? Snad si to rozmyslel a šel se porozhlédnout po místnosti.

Já zavřel oči a odpočíval, snad i usnul. Bylo to snazší i příjemnější než být vzhůru, už jen z toho důvodu, že bolest ustoupila do pozadí.

Probral jsem se, když mě něco praštilo do hlavy. Zaúpěl jsem.

„Tak mi s ním pomoz, víš, jak je těžký?!" bědoval Shane. Zdálo se, že jsme na schodišti a já dostal hlavou do zábradlí, „Proč museli vyřadit výtahy?!"

„Aby se všichni museli ploužit po schodišti. Jsi snad chlap, ne? Makej," zněla nafoukaná odpověď.

„Já za tohle nedostanu ani přidáno!"

„Děláš jak nějaká fiflena. Nekecej a šlapej."

„Aby se panička nenamohla!"

„Jo, to říká ten pravý."

Matně jsem zaslechl tiché nadávky. Chtěl bych mu i pomoc, jít sám, ale moje tělo bylo zesláblé a měl jsem pocit, že se rány na noze a rameni znovu otevřely, ale nemohl jsem si být jistý, páč jsem už nebyl s to rozeznat, odkud bolest přichází. Možná za to mohla i ztráta krve, ani jedno zranění mi neošetřili, bylo i dost vysoké riziko infekce...

Ani jsem moc nepostřehl, že mě opět začal s klením táhnout po schodech nahoru, dokud s úlevou neřekl, že jsme konečně tady.

„Alespoň ty dveře otevři," řekl směrem k ženě, „...náno pitomá..." zamumlal tiše. Žena to protentokrát nechala bez komentáře a dveře otevřela.

Být v jiné pozici, možná bych byl oslněn složitostí a ladností prostorů před námi, ale jediné, na co jsem se byl schopen soustředit bylo, abych zase neupadl do limbu.

„Shindo tu není," zaslechl jsem někde před námi další hlasy, „Někdo ho musel varovat, spakoval se v rychlosti... Ale divím se, normálně by se spíš tvrdohlavě zabednil a střílel na cokoliv, co by se hnulo."

„Není to idiot, ví, kdy má zmizet až moc dobře," odvětil druhý hlas poněkud hořce. Pocítil jsem podivnou tíseň. Ten hlas jsem poznával...

„Oj, šéfe, nesu bonus!" zasípal Shane. V tu chvíli ho ale nějak zradila síla a jeho stisk povolil. Nebo to možná udělal schválně? Těžko říci. Každopádně výsledkem bylo těžké zahučení na zem, které mým otupělým tělem vyslalo vlnu prudké bolesti.

„Upsa... Sorry..." Zdálo se, že trochu zazmatkoval. Zkusil jsem se alespoň nadzdvihnout, ale jakmile jsem se opřel o ruce, byla to muka, jako bych prožíval přibíjení znovu. Výsledkem bylo, že jsem se složil s bolestným zaúpěním na podlahu, na pokraji vědomí.

Pak mě ale čísi ruce vytáhly nahoru a podepřely.

„Vy si tu dělejte, co chcete, my se vracíme," řekl Darren rozhodně.

„Jeden by řekl, že si takovouhle příležitost nenecháš ujít," zněla odpověď.

„Není nic, co bych od něj ještě chtěl. Koneckonců, je to jen blázen, kterému se dostalo moci. Až ho příště uvidím, zabiju ho, víc mi už nabídnout nemůže." S těmito slovy se rozešel místností a mě táhl s sebou. Asi se moje mysl dostala do stavu, kdy si řekla, že hůř už nebude, páč jsem se konečně ponořil do chladivé temnoty.