Tora no me

Kapitola čtvrtá

Nevím kdy, ale nakonec jsem opět usnul a vzbudil se nejspíše až na další den, protože svítalo. I když bych se nedivil, kdyby čas začal jít pozpátku, vzhledem k tomu, jaký můj život udělal najednou obrat.

Cítil jsem se o dost lépe, i bolest hlavy odezněla. Posadit se šlo docela snadno, tak jsem to riskl – přehodil jsem nohy přes okraj a pokusil se vstát. Očekávatelně, noha zaprotestovala dost bolestivě, tak jsem padl zpátky. Tiše jsem zanadával. Neměl jsem tušení, co udělat, ale bylo mi jasné, že musím nějak utéct, i když... Jestliže viděli moje doklady, tak by mi to stejně bylo na nic. A že svoje věci jsem nikde neviděl.

Rozhodl jsem se tedy, že zatím se budu chovat nadále mile a mezitím si najdu nějaký způsob, jak utéct. A taky jsem se ho musel zeptat na paní Solierovou. Jak by mohla zvládnout provoz obchodu sama?

Asi po půl hodině se otevřely dveře. Otočil jsem se k nim a s překvapením zjistil, že to není ten slavný boss. Nějaký kluk, mladší než já, mi donesl snídani a hodil ji na stůl. Pak mě přejel pohledem.

„Je mi tě skoro líto," ušklíbl se a odešel. Vyděšeně jsem za ním hleděl. Co tím mohl myslet? Co si na mě jejich šéf nachystal?!

Spolkl jsem knedlík, co se mi utvořil v krku a pohlédl na snídani. Snad by i bylo lepší, kdyby ji ten kluk posypal kyanidem.

Podařilo se mi tam více méně doskákat na zdravé noze. Sedl jsem si na židli a prozkoumal obsah tácu. Velká sklenice džusu jak v těch amerických filmech. Pak müsli s čerstvým ovocem a jogurtem. Překvapivě až moc dobře vypadající snídaně.

Uvědomil jsem si ale, jak hrozný mám hlad a pustil jsem se do jídla. Bylo to až moc dobré. Než jsem si to uvědomil, měl jsem prázdný talíř. Vypil jsem džus a olízl si rty.

Posilněný jsem se došoural k oknu a koukl ven. Tuhle část města jsem znal jen z mapy. Byla to ta nejmodernější část. Výhled skoro jako v mrakodrapu v New Yorku. Bůh ví, kde přesně jsem se nacházel. Bylo mi ale jasné, že pár kilometrů od domu to rozhodně bude.

Podařilo se mi dojít ke skříni, kterou jsem nadějně otevřel, ale se zklamáním jsem zjistil, že v ní nic nebylo. Tohle byl nejspíše ještě před nedávnem prázdný a nepoužívaný pokoj. Jen těžko si lze pak představil, jak monumentální musí být pokoj toho šéfa.

Nevzdával jsem to ale a dostal jsem se, byť už dost vyčerpaný, do koupelny, která byla sama obrovská s velkou vanou.

„Páni..." hlesl jsem udiveně a přejel prsty po lesklém umyvadle.

Pak se ale otevřely dveře a já zaslechl známý hlas.

„Už jsi dost vitální na to, abys chodil?" Zněl posměšně. Už zas. Otočil jsem se k němu a nasucho polkl.

„N-ne, ani ne..." Byl jsem nervózní jako pes. „Jen jsem byl zvědavý, tak jsem se porozhlédl. Obávám se ale, že kdybych měl ujít něco víc, rána se mi opět otevře." Nebyla to lež, už teď dost pnula a to jsem na tu nohu ani nešlapal.

„Tak proč tu nohu zbytečně namáháš?" řekl to starostlivě. Skoro bych mu uvěřil, že mu po tom něco je.

„Tak pohybem pomáhám zbytku svého těla, aby se protáhl." Pokrčil jsem rameny a doskákal, dokulhal k posteli, na kterou jsem ztěžka dosedl. Koukl jsem na obvaz. Dokud se na něm neobjeví rudá skvrna, bude to dobrý.

„Tělo má větší výdrž než to zranění..." poznamenal a koukl na prázdné talíře. Už jsem čekal úšklebek a poznámku typu: Jak ti ten jed chutnal?

„Em... no a... Už jste si rozmyslel, co se mnou teda chcete dělat?" osmělil jsem se.

„Rozmyslel? Já to vím celou dobu. Ty," opět mi zvedl bradu a donutil mě na něj pohlédnout, „to ale vědět nepotřebuješ," pousmál se.

„No... Asi, ale... Jak to říci... Jde o mě, takže bych rád věděl, co mě čeká..." Asi jsem si vážně začínal dovolovat příliš. Ale co, vesměs to bylo jedno. Kdyby mi šel po životě, stejně by to nic nezměnilo.

„Chtěl bys vědět, co tě čeká? To bychom chtěli všichni..." pokrčil rameny.

„No, ale když už tu mám z nějakého důvodu být..." pokusil jsem se o úsměv, ale nic extra z toho nevylezlo, „Protože bych vážně rád šel domů." Zkusil jsem zakroutit hlavou tak, abych se mu vytrhl, ale tak snadno se nedal.

„Já bych toho rád..."

„Tak alespoň... no... Máte mě v plánu zabít?" vysoukal jsem ze sebe.

„Zabít? Ošetřoval bych tě, kdybych tě chtěl zabít?" opět ten pobavený výraz, „I když, jestli uděláš něco, co se mi nebude líbit, věř mi, že s tím problém mít nebudu."

„No, to... věřím..." nervózně jsem se zasmál. Má reakce ho pobavila. Rozesmál se a pustil mě.

„To je dobře, alespoň se nebudeš vzpírat."

„Vzpírat?" Trochu mě to vyděsilo.

„No ano. To si myslíš, že tě nechám dělat si, co chceš?"

„T-to ne, ale... Co budu muset dělat?"

„Nějak moc se ptáš, nemyslíš?" nadzdvihl obočí a pohlédl na mě.

„Pro-protože mi nechcete nic říci. No... a jde přece, jak jsem říkal, o můj život... ne?"

„Otázkou je, jestli se to dá stále brát jako tvůj život..."

„Ne-nedá? Je to... můj život. Dokud ho žiju..." zamrkal jsem nechápavě.

„Obávám se, že tvůj život ti přestal patřit ve chvíli, kdy jsi na mě namířil zbraň," usmál se. Koukal jsem na něj a netušil, co na to říci. Bránit se? To by nemělo cenu. Zkrátka jsem byl v pěkným hajzlu a nic víc k tomu netřeba dodat.

„Přešla tě řeč?" Sklonil se ke mně se spokojeným úsměvem.

„No..." Vzpomněl jsem si, jak mě včera dloubal do rána, abych promluvil, „To není něco, co by člověk slýchal denně... A ani nic moc hezkého..." vysoukal jsem ze sebe krkolomně.

Odhrnul mi z obličeje ofinu a zamyšleně si mě prohlédl. Netušil jsem, jestli bych měl něco říct nebo co bych měl dělat, ale vůbec se mi to nelíbilo.

Rukou mi sjel po tváři a pak i palcem přes rty. Přitom se stále usmíval. Uhnul jsem intuitivně hlavou na stranu a zamračil se na něj. Úsměv mu z tváře zmizel a odtáhl se.

„Mám práci, večer si zase promluvíme." Bez dalších slov odešel. Hleděl jsem za ním a bylo mi jasné, že večer to tak hezké rozmlouvání nebude. Netvářil se vůbec, ale vůbec potěšeně.