Tora no me

Kapitola čtrnáctá

Nastalo ticho. Bylo úmorné a drtilo mě, přišlo mi, že trvá celou věčnost, byť to mohla být maximálně minuta. Pak mi, stále mlčky, pokynul a já se za ním poslušně vydal. Posadil jsem se na pohodlnou pohovku jako minule a koukl k němu. Zašel dál do apartmánu a po chvíli se vrátil se dvěma sklenkami krvavě rudého vína. Jednu mi podal. Vypadalo to, že čeká delší rozhovor.

Tiše jsem zamumlal slova díků a vzal si. Ochutnal jsem trochu, zatímco si sedl vedle mě. Mé chuťové buňky naplnila jasná, omamná, mírně nasládlá chuť. Překvapeně jsem zamrkal. Takhle dobré víno jsem ještě nepil.

„Tak povídej, co se stalo," řekl po chvíli a sklenku odložil. Následoval jsem jeho příkladu a v stručnosti mu to vylíčil. Neopomněl jsem barvitě popsat blonďáka, co se mi tak hezky vysmíval.

Opět se rozhostilo ticho a pak táhle vydechl.

„Neumí, než dělat problémy..." zamumlal a jako minule vylovil krabičku cigaret. Jen jsem ho mlčky sledoval, jak si zapaluje. Brzy mě v nose zaštípal pach kouře, ale nijak jsem to neřešil. Delší chvíli jsem čekal, ale když nic neříkal, nevydržel jsem to a promluvil.

„Co je zač?" Darren ke mně stočil pohled, který nebyl moc vlídný. Poklidně vyfoukl kouř.

„Konkurence, dalo by se říci. Asi se mu nelíbí, jak jsi unikl jeho rozsudku, tak se rozhodl ti otravovat život, to je jeho běžná strategie."

„Bude tedy... Dál útočit na mé okolí...?" hlesl jsem.

„Sejde na tom, jak si s tebou chce pohrávat." Opět nasadil ten klidný tón, jako bychom se bavili o nějaké banalitě. Docela mě to iritovalo.

„Nejde tomu nějak zabránit... nebo... Já nevím, chci jen klid..." vysoukal jsem ze sebe.

„To bychom chtěli všichni."

„Jo, ale... Nejsem v tom dobrovolně..." Na rozdíl od něj. Pochopil, co tím chci říct.

„Když máš něco, čím se můžeš vykoupit, dá se s ním docela dobře domluvit, je prodejný jak děvka. Ale s tím ty asi neuspěješ," ušklíbl se mírně a opět potáhl. Ale on by mohl...

„Nemá vaše skupina dost prostředků?" To byla silná slova, které jsem vyslovil trochu z impulzu a až pak se začal bát.

„Myslíš, že kvůli nějaké tvojí tetičce budu riskovat?" Mluvil klidně, ale ten tón a pohled mě zmrazily na místě. Nebyl jsem schopný ze sebe vymáčknout pořádnou odpověď a tak jsem jen sklopil hlavu a zahryzl se do rtu. Co jsem měl dělat? Měl jsem strach – z nich obou. Darren se tu ale nabízel jako menší zlo... které odmítalo hnout prstem. Vlastně jsem ani moc nečekal, ale... Alespoň něco... Byl něco jako moje poslední naděje. Jestliže ten blonďák dokázal vystopovat moje pracoviště jen tím, že mě jednou viděl, tak by mě dokázal najít všude.

Dokouřil cigaretu a trochu upil vína.

„Zenshi je osoba, se kterou si není radno zahrávat. Neměl jsi se nechat do toho Airi zatáhnout, teď už není moc, co můžeš udělat," pokrčil rameny, „Můžeš se ho pokus zabít, až ho příště uvidíš, ale musíš utíkat rychleji, než kulky jeho ochranky." Řekl to poněkud kyselým tónem. Jako kdybych já vůbec dokázal střílet, natož zastřelit.

„A co Airi? Ta je... jeho cíl, ne?"

„Co s ní? Že by ji nejraději vykuchal a ona i tak furt žije? Ona na rozdíl od tebe ví, co dělá, alespoň když jde do tuhého. Ty máš jen štěstí. To ti nevydrží dlouho."

„Říkal jsem, že chci zbraň," zamumlal jsem po chvíli.

„A co s ní budeš dělat?"

„Třeba se bránit, kdyby se zas někde objevil..." Zasmál se, tichým a mrazivým smíchem

„Jestli hodláš na něj střílet tak dobře, jako na mě..."

„Zbývá mi něco jinýho?"

„Hm? Ne," připustil. Bylo mi jasný, že on by něco udělat mohl, ale chtěl mě nechat se v tom vymáchat. Vážně jsem od něj něco čekal?

„Jediné," ozval se po chvíli, „co ti můžu nabídnout, je azyl. Ale jen pro tebe, ne tvoji bůh ví jak početnou rodinku," pohlédl na mě opět nečitelným pohledem. Stočil jsem pohled ke sklence s vínem a sáhl po ní. Trochu jsem upil. Azyl? Znělo to lákavě stejně tak, jak nebezpečně. Ale Shane říkal, že má Airi zákaz vycházení právě kvůli tomu... Zenshimu? Tak nějak to říkal.

Ale rodiče žijí jinde a s přáteli se moc nevídám, takže by měli být v relativním bezpečí...

„Možná by to šlo... dočasně..." řekl jsem nakonec, „Ale jen to věci pozdrží, ne?"

„Třeba zapomene," odvětil a zvedl se. Nezněl ale, že tomu věří. Dopil zbytek vína ve sklenici. „Můžeš používat pokoj, ve kterém sis léčil nohu." Řekl to stylem, že bych už měl jít.

„Dobře... Děkuju..." zamumlal jsem a vyšel ven. Tentokrát překvapivě bylo do pokoje otevřeno. Vešel jsem dovnitř a plácl sebou na ustlanou postel. Měl jsem o čem přemýšlet.

.

Dalšího dne jsem se vzbudil až k poledni. Líně jsem zamžoural na čas na mobilu a ještě chvíli jen tak ležel. Pak se ale o pozornost přihlásil můj žaludek a já se neochotně zvedl. Nastala otázka kam teď a co tam. Shane mi nosil jídlo, čili by tu měl alespoň nějaký bufet být, ne? Ale kde?

Vylezl jsem ven a sjel výtahem až dolů, kde mi to přišlo nejlogičtější. Zkusil jsem projít patro a zároveň jsem hledal i nějaký plánek budovy, ale moje snaha nebyla moc úspěšná. Teda jen do jisté míry. V tom bloudění se mi podařilo zázračně narazit na Shanea. Ten se netvářil moc nadšeně, že mě zase vidí, ale i tak se ke mně vydal a se zájmem se ptal, co tam dělám. Jen velmi stručně jsem mu odpověděl a ihned se zeptal na nejbližší místo, kde se dá najíst. Zamyslel se a pak navrhl McDonald s tím, že půjde se mnou, ať počkám venku, že si jen skočí pro mobil. Byl jsem rád a ochotně ho poslechl.

Asi za dvě minuty za mnou přišel celý rozzářený a vedl mě o několik ulic dál až k pobočce fasfoodu. Nikdy jsem ho nevyhledával, ale teď přišel i vhod. Chvíli jsme si poseděli u střídmé a nezdravé snídaně a pak mě Shane táhl dál ulicema, že si musí něco rychle zařídit na poště. Ani jsem neměl snahu jít s ním dovnitř, navíc jsem měl dojem, že on by to už vůbec neocenil.

Tak jsem jen chodil ulicí, koukal, co tam je a čekal. Ani nevím, jak se to semlelo, byla to otázka sekund. V jednu chvíli jsem šel a v druhé jsem ucítil, jak mě někdo zezadu chytil a něco mi přiložil k ústům a nosu. Nepříjemně štiplavá látka mi naplnila plíce a má mysl se pomalu ponořila do tmy.