Tora no me

Kapitola dvacátá čtvrtá

Uplynuly téměř dva měsíce od Shaneovi smrti. Zdálo se, že se vše zklidnilo. Po Zenshim sice nebylo ani stopy, ale s ním zmizela i celá jeho skupina, jako by nikdy neexistovala. Až jsem začal skutečně věřit tomu, že od něj bude klid. Že ho někdo někde náhodně oddělal.

S touhle myšlenkou jsem se přestal starat o nějakou hrozbu a začal zase normálně žít. Začal jsem se opět stýkat se svými přáteli a brát méně ohledů na Darrena. Snažil jsem se od něj distancovat co možná nejvíce.

Tak tomu bylo i dnes. Domluvil jsem se s kámošem, že něco podnikneme. Vzal jsem si tedy pár věcí a vyšel ven.

Jak jsem mířil na místo srazu, přišla mi od něj SMS, ve které psal, jestli bych nemohl přijít přímo ke smluvenému baru, původně jsme se chtěli sejít na zastávce. Trochu mě to zaskočilo, protože on nebyl z těch, kdo měnili plány na poslední chvíli. Co se ale dalo dělat. Potvrdil jsem mu to a došel až na místo určení pomalým krokem.

„Yusuke?" Koukl jsem kolem. Psal, že už tu bude. Možná šel dovnitř?

V okolí bylo vylidněno, ale to se dalo čekat. Slunce teprve zapadalo, noční život začne až za nějakou dobu.

Vytáhl jsem mobil a vytočil ho. Trochu překvapeně jsem se koukl do vedlejší ulice, odkud se rozeznělo jeho zvonění.

Co tam, do háje, dělá?

Po krátkém zaváhání jsem to típl a rozešel se tím směrem. Prošel jsem kolem pár menších domů, když jsem s všiml, že ne zemi něco leží. Ne něco, někdo.

Na pár okamžiků jsem ustrnul v šoku, než se osoba odlepila ode zdi a stoupla si nad tělo.

„Dlouho jsme se neviděli," usmál se Zenshi zvesela. Několik dlouhých sekund jsem na něj jen hleděl.

„Co po mně ještě chcete?" dostal jsem ze sebe nakonec.

„Čekal bych vřelejší pozdrav," ušklíbl se a rozešel se ke mně. Mohl jsem utíkat, ale viděl jsem zbraň v jeho ruce. Jen bych si tím podepsal rozsudek smrti. Zhluboka jsem se nadechl a snažil si zachovat chladnou hlavu.

„No... Já nejsem ten, kdo vám kříží plány, že?" To byla rozumnější odpověď, než jsem čekal.

„Zřejmě," pokrčil rameny, „Ale teď není moc způsobů, jak Darrenovi zkazit den."

„Zkazit den...?" zeptal jsem se nechápavě. Zdálo se mi to na něj až moc dětinské konstatování. Nebo to snad myslel jinak?

„I já se učím. Vkládat tolik důvěry v jednoho fakana není moc rozumná věc," povzdechl si a rozhodil teatrálně rukama, „Klidně se vsadím, že se neobtěžoval mazat staré zprávy a hovory."

„Myslíte Shanea?"

„Jo, malého Wyennova chlapce. Jsou zprávy, co se ke mně dostaly pravdivé?" naklonil hlavu mírně na stranu, pohled upřený na mě, „Byl jsi to ty, kdo zastřelil Wyenna?"

Váhavě jsem přikývl. Lhát už asi ani nemělo cenu.

„Pak bych ti měl pogratulovat."

„P-proč?"

„Shane byl hrozný papánek, vsadím se, že celou noc probrečel do polštáře a pak se tě vydal zabít," zasmál se, „Což náramně přihrálo do karet Darrovi, který se okamžitě vydal po všech mých lidech... Čili jsi mu musel být náramně užitečný. Neříkej, že ti neprojevil ani kouska vděčnosti. Jak nemilé."