Tora no me

Kapitola jedenáctá

Jediné místo, kterým jsem si byl jistý, byl „můj" pokoj. Vlezl jsem tedy do výtahu a zmáčkl nejvyšší patro. Trpělivě jsem si to tam prostál a vyjel až nahoru. Na rozdíl od ostatních pater, co jsem zatím viděl, bylo tohle poněkud malé. Krátká chodba a patery dveře. Předpokládal jsem, že ty na konci vedly do nějakých dalších prostorů. Co za nimi asi mohlo být?

Nechal jsem průchod zvědavosti a došel k nim. Sevřel jsem kliku a zkusil otevřít. Bylo ale zamčeno. Zklamaně jsem si povzdychl a došel ke dveřím pokoje. Zkusil jsem otevřít, ale i ten byl zamčený. Tiše jsem zanadával a sedl si. Opřel jsem se o dveře. K čemu by bylo lítat po všech patrech? Ještě bych se dostal do problémů...

Vytáhl jsem mobil. Baterka trochu úpěla, ale já se nudil. Pokračoval jsem v aktivitě z večera – hraní her.

Seděl jsem tam asi jen deset minut, než jsem zaslechl zvuk otevírání dveří. Vzhlédl jsem, šlo to od těch, které jsem předtím zkoušel otevřít.

Uviděl jsem ho. Vyšel ven a zavřel za sebou, telefon ucha. Jeho pohled se stočil ke mně a na okamžik vypadal překvapeně. Rychle ukončil hovor. Já schoval mobil do kapsy a váhavě se zvedl.

Přejel mě zkoumavým pohledem a přešel ke mně, na můj vkus trochu moc blízko. Vzhlédl jsem k němu. Už jsem chtěl něco plácnout, když mi náhle sevřel zraněnou ruku. Na mikině byla zaschlá krev a díra.

„Byl to on?" zeptal se bez okolků. Byl mi jasné, na koho se ptá. Přikývl jsem.

„Ale mířilo mi to původně na hlavu, takže tohle je v pohodě..." poznamenal jsem, „Byl jsem v nemocnici, mám to ošetřené." Pohlédl mi zpříma do očí. Pod tím pohledem jsem jako pokaždé znejistěl, ale snažil jsem se zachovat klidnou tvář.

„Jak jsi mu utekl?"

„No... Šťastná náhoda, řekl bych..." ušklíbl jsem se slabě.

„Takovou kliku jako ty nemá nikdo..." poznamenal.

„Kdo to byl?" osmělil jsem se zeptat.

„Nic, co by tě mělo zajímat..." odvětil nevzrušeně.

„Chtěl mě zabít," namítnul jsem. Mluvit s ním normálně bylo těžké, ale snažil jsem se.

„To už udělal mnoha lidem. Měl bys být vděčný a pro příště se ho vyvarovat." Konečně mi pustil ruku zkusil otevřít dveře od pokoje. Zřejmě s sebou neměl klíče. Pohlédl na mě a pak se rozešel k oněm záhadným dveřím.

Zaváhal jsem, ale pak jsem vyrazil za ním. S podivným očekáváním jsem vešel dovnitř a málem mě trefilo. Obrovské prostory. Spousta drahého nábytku. Vše až nechutně moderní a drahé. A stejně jak v celé téhle budově – obří okna, skrz které bylo vidět na velkou část města.

Je to snad jeho apartmá? Kam se oproti tomu hrabalo to, ve kterém jsem přespával já... Potlačil jsem úšklebek a pohlédl směrem k němu. Znervózněl jsem po zjištění, že mě sleduje. Doufám, že jsem se netvářil moc...

„Chceš něco k snídani?" zeptal se jako by se nechumelilo, zatímco vytáhl mobil a až s překvapivou rychlostí začal psát SMS.

Raději jsem sjel pohledem jinam a nasucho polknul. Tohle rozhodně BYLO divný.

„Něco malého... Asi..." Co říct, hlad jsem měl obrovský. Ta malá tyčinka nemohla stačit a navíc jsem včera měl jen snídani. Z toho stresu jsem ani hlad neměl, ale teď se to všechno začalo pomalu vracet.

Pokynul mi k velké pohovce ve středu místnosti. Pomalu a nejistě jsem se tam došoural a sedl si. Bože, ta byla pohodlná! Koukl jsem po něm, jestli mě nesleduje a když jsem zjistil, že je zahleděný do mobilu, počal jsem zkoumat polstrování. Z čeho to může být?