Tora no me

Kapitola třetí

„Copak, kousl ses do jazyka?" Vysmíval se mi. Zavřel dveře a šel ke mně. Jen jsem na něj hleděl. Bál jsem se něco říci a navíc jsem měl tak sucho v krku, že bych stejně maximálně chraptěl.

Sedl si na kraj postele a rádoby mile se usmíval. Což o to, ten úsměv by i milý vypadal, ale ty oči pořád v nesly tu skrytou hrozbu „udělej něco, co se mi nebude líbit a ustřelím ti hlavu".

Jak se přiblížil, všiml jsem si tenké jizvy na jeho levé tváři. Kůže kolem byla ještě podrážděná, takže to muselo být nové zranění. Nejspíše si všiml, kam koukám, protože řekl: „Ano, to je od tebe. Zdá se, že nemáš tak mizernou mušku."

Super. Ještě řekne, že jsem mu v minulosti pustil kýbl na hlavu, ne?

„Copak? Není ti moc do řeči, hm?" přimhouřil oči a na rtech mu zůstával ten lehký úsměv. Chytl peřinu a stáhl ji ze mě. Trhl jsem sebou a vyděšeně (ještě víc, než předtím) jsem na něj pohlédl. To ho očividně potěšilo. Dá se čekat, že mafiáni budou sadisti, ale stejně...

„Rána se ti prý pěkně hojí..." Dál ten děsivý úsměv. Sjel jsem pohledem na své stehno, které bylo úhledně obvázané. Všiml jsem si taky, že mám na sobě jen trenky. Na to ale nebyl čas myslet. Nedokázal jsem se dovtípit toho, proč mě ušetřili. A co navíc, proč ležím očividně v pokoji tohohle zmagořeného bosse. Ale na druhou stranu jsem se bál odpovědi.

Vztáhl ke mně ruku a dotkl se zlehka obvazu.

„Vážně mi nic nepovíš?" koukl mi do očí a byť jsem se na něj nechtěl podívat, ty oči mě donutily. Viděl jsem v nich varování, abych něco řekl, jinak bude zle. Nasucho jsem polkl. Očividně se mu nechtělo čekat, až ze sebe něco vyláduju. Pevně stiskl okolí rány. Bolest mnou projela stejně rychle jako ta kulka. Trhl jsem sebou a přímo od něj odskočil, což bylo, vzhledem k tomu, že jsem si nemohl ani sednout, docela úctyhodné.

„C-co..." zachraptěl jsem a odkašlal si. Ne že by to nějak extra pomohlo, „Co po mě..." znovu jsem si odkašlal, „chcete?!"

„Hm?" naklonil hlavu mírně na stranu s tím lehkým úsměvem, „To je dobrá otázka. Co po tobě chci... Postřelil jsi mi muže a já mám teď díky tobě jizvu, to není hezká věc."

„Chtěl mě... zabít..." řekl jsem na svou obranu.

„Ano, to chtěl." Mluvil tak klidně, jako bychom řešili, jestli bude lepší objednat si k večeři pizzu se sýrem nebo se salámem. Deptalo mě to, ale to asi byl účel.

„No... sebeobrana..." zamrkal jsem na něj jako idiot. Trochu jsem se rozmluvil, tak jsem pomalu přestával znít jak oškubaný papoušek. Očividně ho má odpověď pobavila. Netušil jsem, jestli bych měl cítit úlevu nebo ještě větší tíseň.

„To je pravda, ale ještě jsem nezažil, aby se někdo, kdo se k tomu připletl, bránil, na tož pak pistolí. Většinou lidé žebrají o život nebo jen vyděšeně koukají." Zamyšleně si pohrával dlouhými prsty s lemem deky.

Nic jsem mu na to neřekl. Co jsem taky měl? Pardon? Příště to neudělám? Dál se do mě vpíjel pohledem a očividně čekal na nějakou reakci.

„Asi moc koukám na kriminálky..." vyjelo ze mě. Rozesmál se. Těžko říci, jestli to byl bod pro mě. Nebo spíš pro můj život.

„Nemusíš být tak nervózní," opět do mě zabodl pohled, „Když se tě rozhodnu zabít, ani si to neuvědomíš." Řekl to tak mile, že mě to téměř uklidnilo. Téměř.

„No... tak fajn. Vezmu si to k srdci..." nervózně jsem se pousmál. V přetvařování se nepatřím k nejhorším, ale s ním to šlo vážně těžko.

„Zajímavé..." Natáhl se k mně a chytl mě za čelist. Dost pevně na to, abych se mu nevytrhl. Nebylo to moc příjemné. Prohlédl si mě, jako by zkoumal nějaký muzejní kousek. „Myslím, že jsem našel zajímavou věc," uchechtl se, „Hodně zajímavou."

Trochu nevrle jsem na něj hleděl, protože se mi to ani trochu nelíbilo. Asi jsem si v tu chvíli dovolil moc, ale řekl jsem: „Nejsem věc. A mám žízeň. Kolik dní tady vůbec ležím?!"

„Hm?" pobaveně nadzdvihl obočí, „Docela rychle jsi obrátil. Ale proč ne, takhle to bude zábavnější." Pustil mě, vstal a došel pro sklenici, která zůstala ležet na stolku. Zmizel s ní ve dveřích naproti mně a po chvíli bylo slyšet, jak pustil vodu.

Mně se podařilo konečně se vyhrabat do sedu, byť se při tom ozvala noha, ale bolest hlavy trochu ustoupila. Promnul jsem si kořen nosu a vzhlédl, když se vracel se sklenicí. Upřímně jsem čekal, že mě za tu opovážlivost zastřelí. Dost mě tím překvapil, i když... Mohl se chtít jen více pobavit.

Vzal jsem si od něj sklenici a při tom jsem si všiml, jak se mi třese ruka. Jako bych měl Parkinsona. Očividně jsem ho tím opět pobavil. Začínal jsem si připadat jako šašek. Sklenici jsem si ale vzal s tichým „Díky" a napil se. Voda byla příjemně studená a zahnala ten odporný pocit v krku i žízeň.

„Kolik dnů tady ležím?" zopakoval jsem otázku, když jsem sklenici vyprázdnil, ale nekoukl jsem na něj. Zkoumat sklo bylo rozhodně méně zdraví nebezpečné.

„Asi tři..." odvětil zamyšleně.

„Tři?!" Ujelo mi překvapeně. No, mohl jsem být rád, že ne víc, ale i tak...

„Ano tři," zněl pobaveně, „Tři dny se mi tady válíš."

„Em... Pardon... no..." zahuhlal jsem, „Jsem vděčný, že jste mi ošetřili nohu, ale rád bych se vrátil domů. Alespoň bych vám tu přestal zabírat postel." Snažil jsem se znít klidně a mile.

„Rád bys šel domů? A co když tě nenechám?" nadzdvihl pobaveně obočí.

„T-to nevím..." Vzhlédl jsem k němu trochu bojácně a opět mě v zápětí spoutal ten pohled zlatých očí. Nastalo docela dlouhé ticho, než jsem se odvážil opět promluvit: „A co se mnou chcete dělat...?"

„Co?" pousmál se a vzal mi skleničku, „Kdo ví." Měl jsem špatný pocit a bál se. Není čemu se divit.

Vstal a sklenku položil zpátky na stůl.

„Uvidíme, co s tebou uděláme. Zatím odpočívej, Katsu," spokojeně se usmál a šel ven.

...Jsem v prdeli... Zkonstatoval jsem a plácl sebou zpátky na postel. Musel jsem vymyslet nějaký plán útěku.