Tora no me

Kaptiola dvanáctá

Byl už večer a já seděl v metru cestou domů. Snažil jsem se nemyslet na to, co se událo. Po oné aktivitě sem zapadl do koupelny a strávil tam času, jak ženská před randem, což mě moc neuklidnilo.

Jal jsem se pak sehnat nějakou mapu a za pár posledních drobáků si koupil lístek metra. Musel jsem jít ale nutný kus pěšky, abych si peněžně vystačil. Ale co, alespoň jsem zabil odpoledne.

Vystoupil jsem o zastávku dřív, kde mi končil lístek. Nebylo to ale daleko, jen patnáct minut chůze, během kterých jsem přemýšlel nad celou tou věcí s Darrenem. Netušil jsem, co bude dál, ale jedno jsem věděl – nechci se v tom kruhu motat věčně.

Jak jsem se ale blížil k domovu, uslyšel jsem sirény. Nehoda?

Z čiré zvědavosti jsem odbočil a vydal se za zvukem sirén – jo, furt jsem se nepoučil. Pak jsem si ale uvědomil, kam jdu.

To ale...

Přidal jsem do kroku a během chvíle stanul u žlutých pásek a policejních aut, které, jak jsem se obával, obklopovaly mé pracoviště.

Kolem postávalo pár zvědavců. Jeden policajt zrovna na předku svého auta cosi sepisoval. Došel jsem k němu.

„Promiňte, co se tu stalo?" zeptal jsem se roztřeseně. Ani nevzhlédl.

„Běžte pryč, nemusí vás to zajímat."

„A-ale já tu pracuju, dnes jsem měl volno, teď jsem se vrátil a..." Konečně se uráčil vzhlédnout. Přejel mě pohledem od hlavy k patě. S zaváháním jsem vytáhl občanku.

„Um... Jmenuju se Katsuro Nishida... Jak je na tom majitelka obchodu?" vysoukal jsem ze sebe pomalu a ztěžka. Chvíli váhal a pak se narovnal od papírů.

„Odvezli ji do nemocnice, její zranění nejsou moc vážná, ale ze šoku prodělala srdeční kolaps. Jestli o ní chcete vědět víc, obraťte se na nemocnici."

„A-a co se tu... stalo...?" Netvářil se, že by se mu chtělo o tom mluvit, ale tak dlouho a úpěnlivě jsme na něj hleděl, že si nakonec povzdychl.

„Vypadá to na přepadení, byť peníze nevzali, takže se nejspíše zalekli. Moc toho ještě nevíme. Dejte mi své číslo, abychom se s vámi v rámci vyšetřování mohli spojit."

Udělal jsem, jak požádal a pak koukl kolem. Pod pásku jsem se nakonec nevydal, ale prohlídl jsem si okounějící. To jim to snad pomáhá zlepšit si den nebo co...? Pak jsem is ale všiml jedné osoby, která mi byla povědomá. Dlouhé blond vlasy, kšiltovka, zelený vršek... Rozklepal jsem se. To ne... Prosím ne...

Asi zaregistroval můj pohled. Natočil ke mně tvář. Nemýlil jsem se, páska přes oko to potvrzovala.

Na tváři se mu rozlil úsměv a vyplázl na mě laškovně jazyk. Sundal si čepici a mírně se uklonil. Vzápětí ji nasadil a rozešel se pryč.

Stál jsem tam a klepal se jak ratlík. Jak mohl zjistit...?

Zdržel jsem se tam, cítil jsem s u tolika policajtů bezpečněji. Nakonec jsme to ale nevydržel – musel jsem zjistit, jak je na tom paní Solierová.

Cestou do nemocnice jsem se neustále ohlížel, ale nikdo se neobjevil. S úlevou jsem se dostal až na recepci, kde jsem se optal na pokoj. Nebyli moc ochotní mě pustit, ale nakonec jsme je přemluvil, že alespoň na chvíli.

Vešel jsme dovnitř a pohlédl na ni. Ležela nehybně na lůžku a měla v sobě pár jehlí. Kolem protivně pípaly přístroje.

Sedl jsem si k posteli a pohlédl na ni. Byla nepřirozeně bledá. Křečovitě jsem si sevřel kalhoty na stehnech. Byla to moje chyba. Mohl jsem za to vše já, to já se zamotal do tohohle světa... Ale ne. Ne já. Mohl za to on. To on mě do všeho zatáhl. Mohl mě prostě zabít nebo nechat být, ale ne, nechal mě se zaplést do této jejich hry. A navíc ten blonďák... Byl to on určitě. Zdálo se, že mezi těma dvěma se něco stalo, ale co? Musel si mě s ním spojit, ale stále jsem nechápal, jak dokázal vypátrat mé pracoviště, když mě prakticky jen zahlédl. Jedno mi ale bylo jasné. Budu si muset promluvit s Darrenem... a tentokrát ne jak zbabělec, ale udělat vše pro to, aby mě bral vážně. Nemohl jsem dopustit, aby kvůli němu takhle dopadli všichni...

Rychlost pípání se najednou změnila. Zvedl jsem hlavu a pohlédl na obrazovku zmateně. Zaváhal jsem, ale pak jsem přivolal sestřičku pomocí tlačítka u postele. Ve chvíli kdy došla náhle splašené pípání ustalo.

Eh...?

V další chvíli jsem byl vyhozen z pokoje nechápaje, co se to děje. Až když jsem se venku rozechvěle posadil došlo mi, co to znamená. Nervózně jsem poposedával a hryzal si ret. Byli tam dlouho...

Konečně se otevřely dveře a já vyletěl jak na pružině.

„Je mi líto. Již delší dobu měla problémy se srdcem. Bylo toho na ni moc..." řekla mi sestra mírně. Hleděl jsem na ni. Nechtěl jsem to vstřebat. To nemohla být pravda. Nemohla...

„Jste v pořádku?" zeptala se mě starostlivě. Vrávoravě jsem se posadil a hleděl přímo před sebe. Slyšel jsem svůj zrychlený tep, ale po chvíli jsem pocítil až děsivý klid. Tohle se nemělo stát. Nic z toho. Celé to byl jen jeden velký omyl...

Nemohl jsem to nechat pokračovat, ne takhle. Ale jak mám vyhrát proti těmhle "velikánům"? Rozhodně ne morální cestou.