Tora no me

Kapitola sedmnáctá

Mlčel jsem, zatímco déšť ještě zesílil a oba nás úplně zmáčel. Nezdálo se ale, že by mu to vadilo. Vlasy mu navlhly a zlatavé pramínky se lepily k opálené tváři. Z konečků stékaly tenké pramínky studené vody dolů na krk. Oblečení se mu lepilo k tělu a věrně kopírovalo jeho křivky.

Avšak očima ani necukl, dál se do mě vpíjel pohledem vyčkávaje na mou odpověď. Když jsem se k ní dlouho neměl, stisk nepříjemně zesílil. Strhl mě stranou a opřel o auto. Sehnul se ke mně až moc blízko.

Rozklepal jsem se. Z části zimou z promoklého oblečení, z části podivným, nelogickým strachem z toho, že mě donutí vlézt dovnitř. Věděl jsem, že mi tam nic nehrozí, že to není jak u Zenshiho, ale... Prostě jsem tam nemohl vlézt.

Otevřel jsem pusu, ale zase ji zavřel. Nedokázal jsem to jen tak říct. Už jsem začínal chápat spoustu věcí z psychologie, co jsme měli na střední. Nebyl to moc příjemný pocit.

„Vymáčkni se nebo vlez dovnitř," řekl po další chvíli ticha nevrle.

„O-omlouvám se," vysoukal jsem ze sebe na pokraji slyšitelnosti, „U něj... U Zenshiho... J-já..." koktal jsem neschopen zformulovat normální větu. Připadal jsem si hloupě, ale psychika je silná věc.

Přimhouřil oči. „Co?"

Zatnul jsem zuby a prosebně na něj pohlédl. Chtěl jsem jen, aby mě nechal být. Nechtěl jsem o tom mluvit. Nemohl jsem. Stejně tak jsem nemohl vlézt dovnitř. Avšak on mi nehodlal vyhovět. Chtěl slyšet, co se stalo. Neodbytný, jako vždy.

„Ne... Nech mě být!" vyštěkl jsem a zatlačil proti němu ve snaze se osvobodit z jeho sevření. Tváří se mu mihlo překvapení, ale vzpamatoval se. Pustil mě, až mě setrvačnost donutila klopýtnout dopředu.

„Oh?" koukl na mě pobaveně, „Dobře, ale co tu chceš dělat? Doklopýtat v tomhle počasí k sobě domů?"

„Třeba..." Uhnul jsem pohledem a zatnul ruce v pěst, čehož jsem hned zalitoval pro bolest v dlaních.

„No, jak chceš, ale asi bych ti měl říci že ten byt už není tvůj."

„Co?" koukl jsem k němu překvapeně.

„Jeden by řekl, že to oceníš, když přihlédnu k tomu, jak jsi ze Zenshiho vyklepaný," vysmíval se mi, „Asi bych ti měl něco říct," pousmál se. Byl to trpký, ale zároveň i jaksi krutý úsměv. Natáhl ke mně ruku a sevřel mi čelist.

„Zenshi vždy dokončí, co začal. Nechtěl bych být na tvém místě, jestli na něj narazíš někde venku."

Srdce mi vynechalo úder. Přesně toho jsem se bál.

Darren pustil mou tvář zkoumajíce, jak zareaguju. Zahnal mě do pasti. Uvěznil mě ve svém světě. Ať už šlo o Zenshiho nebo můj byt, měl mě v hrsti. Zadělal mi únikové cesty. Teď pro mě nebylo bezpečnějšího místa než po jeho boku. Jaký paradox.

Natáhl jsem ruku a sevřel mu okraj saka. Vzhlédl jsem k němu a pohlédl mu do očí.

„Když už to musí být takhle... Tak se opovaž ho nedostat..."

„Je to zcela v mém zájmu," ujistil mě s mírným, spokojeným úsměvem a vyprostil si sako z mého sevření, „Nastoupíš nebo ne?"

To mě vrátilo k prvotnímu problému. Sjel jsem pohledem k autu.

„J-já... nevím... Je to..." skousl jsem si ret.

„Vybourat se nehodám, tak zalez dovnitř a pohni, chci už být v suchu." Přitáhl mě za ruku, kterou stále držel a něž jsem stačil zaprotestovat, byl jsem usazený v autě. Bylo to tam prostorné a ani zdaleka ne tak tmavé, jak ta bedna, ale ten zvuk se ve mně zapsal asi nejvíc.

„Zapni si pás," nakázal a zabuchl za mnou dveře. Začala se mě zmocňovat panika. Už jsem otvíral dveře, že vypadnu ven, ale on nasedl a stáhl mě zpátky.

„Přestaň se chovat jak histerický dítě," sykl po mně a natáhl se pro pás, aby mě nemusel držet. Zacvakl ho a sám se připoutal.

Sevřel jsem víčka, předklonil se a dal si ruce přes uši. Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem být tak slabý a nemožný. Ale ani tak jsem nedokázal zastavit třes.

Nevím, jak dlouho a kudy jsme jeli, ani kdy jsme vjeli do garáže. Že jsme zastavili jsem si všiml až když mi Darren sevřel rameno. Byli jsme pod střechou, takže zvuk vymizel, ale podivný pocit strachu ne.

Nezavadil jsem o něj ani pohledem, jen rychle rozepnul pás a vylezl ven. Zhluboka jsem se nadechl, jako by mě snad ten prostor v autě dusil.

Darren taky po chvíli vystoupil a zamkl auto.

„Na druhou stranu," oznámil mi a sám se rozešel směrem k výtahu. Zaváhal jsem ale pak se vydal za ním. Ani stísněný prostor výtahu mi nebyl příjemný, ale přečkal jsem cestu jen za nervózního přešlapování, které očividně nebylo Darrenovi úplně po chuti soudě podle jeho pohledů.

Horší to pak bylo, když jsme vylezli. Darren skočil k recepci a chvíli rozmlouval s ženou, která v jeho přítomnosti jen zářila, než došel ke mně a nastoupili jsme opět do výtahu. Tentokrát byla cesta delší a já nervóznější. A Darren nevrlejší.

„Někdy mi budeš muset povyprávět, co se tam dělo. To tvoje chování mi už leze na nervy," řekl, když jsme vyjeli nahoru.

„Viděls co..." zamumlal jsem.

„Neviděl. Viděl jsem jen lékařskou zprávu." Natáhl ke mně ruku, ve které byl klíč. Váhavě jsem si ho od něj vzal.

„Stále ten stejný pokoj," oznámil mi, „Odpočiň si, na mluvení máme spoustu času." S tím se otočil a odešel k sobě.

Došoural jsem se do svého nového bytu a zavřel za sebou dveře. Na stole byl položených mých pár věcí. Docela jsem se obával, že jsem o vše přišel ale jak jsem to tam prohlédl, většinu věcí mi sem nechal dovézt.

O něco klidnější jsem se osprchoval opatrně. Přitom jsem si rozvázal ruce. Nebyl to moc hezký pohled, ale byl jsem rád, že mi tam nezůstaly tunely. Voda mi rozmočila strupy, ale krev už netekla.

Natáhl jsem na sebe jen triko a trenky a zapadl jsem do postele. Usnul jsem téměř okamžitě.