Tora no me

Kapitola patnáctá

První, co jsem pocítil, byl chlad, který se nepříjemně zarýval do mého těla. Další věc byla, že jsem seděl s rukama za mými zády. Nejspíše byly chycené o opěradlo židle, aby mé bezvládné tělo nemohlo spadnout k zemi. Kov, který mi svíral zápěstí u sebe, byl až moc stažený a způsoboval nepříjemné mravenčení v nedokrvených prstech.

Všude kolem byl těžký a vlhký vzduch, který jsem musel s větší námahou natahovat do plic, abych do sebe dostal požadované množství kyslíku.

Oči mi šly otevřít jen stěží. Nebylo to kvůli otupělosti a únavě – mohl za to jakýsi šátek, který mi bránil vidět okolí. Když mi došlo, že stejně nic neuvidím skrz tmavou látku, oči jsem opět zavřel a snažil se naslouchat a zjistit v jaké situaci se nacházím. Sice jsem moc dobře tušil, co se stalo, ale doufal jsem, že si chce Darren jen pohrát. Naneštěstí pro mě to nebyla pravda.

Mohlo uplynout pár minut, když se ozvalo zavrzání těžkých dveří.

„Je už vzhůru?" optal se zvesela jakýsi hlas. Byl mi povědomý...

„Ta látka už by měla přestat působit," přitakal hrubší hlas.

„Skvěle! Sundej mu tu pásku." Jakmile to bylo vysloveno, čísi ruce mě hrubě přitiskly k opěradlu židle, protože jsem dál zůstával v bezvládném předklonu, a sundaly mi pásku. Po krátkém zaváhání jsem před sebe zamžoural. Osvětlení bylo mizerné, takže nebylo potřeba moc, abych zaostřil svůj pohled na osoby přede mnou.

„Rád tě opět vidím. Katsuro, že? Můžu ti tykat, že?" ozval se muž, který promluvil prvně. Pohlédl jsem na něj a moje srdce vynechalo úder. Na okamžik jsem zpanikařil a pak si vzpomněl, jak Darrenovi vadilo, když jsem mu neodpovídal. Platí to u něj stejně? Tady jsem byl v mnohem horším postavení.

„Zenshi?" vydechl jsem a snažil se nedát na sobě znát strach. Blonďatý muž ke mně přišel. Dlouhé rovné vlasy mu jako pokaždé, co jsem ho zatím viděl, splývaly pod ramena a částečně skrývaly pásku přes oči.

„Klidně mi tak říkej," řekl pobaveně, „Je vidět, že se o mně Darr zmínil. Je jen pár lidí, co mi říkají tímto jménem."

„Co po mně chcete...?" Ta otázka byla nostalgická. Nejednou jsem se na to ptal Darrena, ale on mi nedal nikdy pořádnou odpověď.

„Ani nevím, asi se jen pobavit na Darrův účet. Když jsem tě před pár dny málem zabil, nebyl z toho nadšený. Jsem jen zvědavý, jestli tě tu nechá shnít nebo bude vyjednávat," zasmál se a sklonil ke mně. Pohlédl jsem mu do očí, no spíše oka. Jeho pohled nebyl tak ostrý a nepředvídatelný jako Darrenův, ale rozhodně nebyl méně nebezpečný. Spíše naopak. Nesl v sobě podivnou inteligenci a zároveň... Byl to pohled, jaký bych čekal u nějakého masového vraha, co se ve své profesy vyžívá či šíleného génia. Oko bylo podivně rozšířené a zelené jako mech.

Nebyl jsem pod ním tak neschopný cokoliv říci, jako u Darrena, ale u Zenshiho jsem nemohl říct kdejaký blábol. Nepřijal by ho tak dobře, jako Darren a nejspíš by mě měl za idiota, kterého netřeba udržovat naživu. Musel jsem si odpovědi řádně rozmýšlet a snažit se zůstat klidný, byť jsem věděl, že to není moje velká schopnost. S největší pravděpodobností se do toho pěkně zmotám a podělám si to ještě víc.

„Vlastě to bylo poprvé, co jsem tě viděl... Co u něj děláš? Darrův business není zrovna obor pro knihovníky..." zeptal se zamyšleně a oko mírně přimhouřil. Řekl jsem si, že nejlěpší bude asi začít s pravdou.

„Připletl jsem se mu při jednom tomhle businessu do cesty... a ještě jsem se nijak od něj neodpojil..."

„Kdyby pro tebe neměl užitek, zabije tě. Něco dělat musíš." Ten upřený pohled mi začal být nepříjemný připadalo mi to jak když jsem četl Sherlocka Holmese. Jako by viděl vše na mně i ve mně. O to horší bylo, když se samolibě pousmál.