Tora no me

Kapitola sedmá

Musím poznamenat, že tvůj mistrný útěk byl vskutku velmi zábavný. Nikdy jsem neměl takovou zálibu v přehrávání bezpečnostních kamer jako nyní. Ale i přes to sám nemůžeš věřit, že tak snadno utečeš, že? Již jsem ti řekl, že tvůj život patří mě a jak s ním naložím je jen a jen moje volba. Nechci, aby sis dělal zbytečné naděje a už vůbec nechci, bys mě zkoušel nějak přelstít. Nepodařilo by se ti to a mohu ti slíbit, že by ti následky nebyly ani zdaleka příjemné.

Doufám, že mi rozumíš, Katsuro, nejsi přece idiot.

Dole pod dopisem byl rozmáchlý podpis, který jsem po delším luštění identifikoval jako Darren Kalliah. To mě přivedlo k myšlence, že jsem ještě neznal jeho jméno. Ne že bych o to stál...

Zachvěl jsem se a dopis složil zpět. Co jsem si z toho měl odnést? Že, jak říkal Shane, nemám šanci utéct a budu se mu muset podřizovat, ať už jde o cokoliv? Že mu budu až do smrti sloužit? Krásné vyhlídky...

Dopis jsem nechal na stole a šel se raději umýt. Teplá voda mě trochu uklidnila, ale stejně mě nečekala klidná a příjemná noc...

Další den jsem byl tak roztěkaný, že jsem byl z práce vyhnán dřív. Rozhodl jsem se jít na chvíli do města s pár přáteli. Trochu mi to pomohlo se uvolnit a alespoň na chvíli zapomenout na hrozbu jménem Darren. Jenže on mi nehodlal dát pokoje tak snadno.

Bylo něco kolem desáté večer a my vyšli z baru. Nesl jsem kámošku, co to trochu přehnala s pitím a měla problém jít rovně. Já na alkohol nikdy moc nebyl, takže jsem si již zvykl tahat ostatní domů.

Ještě spolu s dvěma klukama jsme pomalu kráčeli hlavní ulicí, která byla nyní prázdná, když se asi dvacet metrů před námi otevřely dveře jednoho kasina a ven vyšla osoba, na kterou jsem rozhodně nechtěl narazit v příštích mnoha letech.

Zastavil jsem. Kluci se zarazili až po pár krocích.

„Co jé?" ptali se. Já jim bez vysvětlování prakticky hodil chudáka holku a zdrhl do nejbližší uličky. Opřel jsem se o stěnu a vydechl táhle. Byla slepá, takže stačilo jen počkat...

Ucítil jsem poklepání na rameno. Cukl jsem sebou a otočil se.

„Ahoj Katsuro," usmál se Shane jako andílek, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.

„A-ahoj..." hodně křečovitě jsem se usmál.

„Co tu děláš? Takhle vpálit do slepé uličky a pak tu vydýchávat..." Bylo mi jasné, že dělá blbého. Měl jsem sucho v krku a srdce mi bilo jako zvon. Měl jsem strach a nevěděl, co udělat.

Když jsem dlouho neodpovídal a jen ho sledoval, ušklíbl se: „Dobrá, když bude cena dost dobrá, neodhalím tě."

„Cena...?" zeptal jsem se roztřeseně.

„Nedělej tupce," odfrkl si.

„No... Ještě ti dlužím, co jsem ti vzal při útěku..."

„To je pravda." Natáhl ruku.

„Eh..." Vytáhl jsem peněženku a vrátil mu vše, čeho jsem byl dlužen. Přepočítal to.

„A nějaký dýško?" Koukl jsem na něj ne moc mile a přidal mu stovku.

„Lepší..." pokýval hlavou. Dal si to do kapsy a prošel kolem mě. Nedůvěřivě jsem za ním hleděl.

Fajn, teď jen počkat...

„Hej! Šéfe! Našel jsem to štěně! Chtěl mě uplatit, ať ho neodhalím!" uslyšel jsem ho křičet. Cukl jsem sebou. Prosím ne...

Ale modlitby by nebyly k ničemu. Známá vysoká postava se vynořila za rohem. Nasucho jsem polkl a hleděl do těch dravých zlatých očí.

O pár minut později jsem byl nafasovaný v luxusním a drahém autě a choulil se na sedačce. Snažil jsem se vypadat co možná nejmenší a nejnenápadnější. Shane, sedící vedle, mě pobaveně a vítězoslavně pozoroval. Byla to jeho pomsta za to, jak jsem ho sejmul. Furt mě popichoval. Zato jeho šéf mlčel. Neřekl ani slovo, jen mě nechal odtáhnout do auta. Děsilo mě to. Hodně.

Jeli jsme asi dvacet minut, než jsme zastavili u známé budovy. Zahryzl jsem se do rtu.

„Hehe, bude zábava," řekl mi nadšeně Shane, když boss vystoupil. Koukl jsem na něj pohledem typu: Za to zaplatíš! On se jen nevinně usmál a vylezl ven.

Zaváhal jsem, co udělat, ale nakonec jsem si rozepnul pás a vylezl ven. Co mi zbývalo?

Vyhnul jsem se pohledem šéfovi a koukl k budově. Přemýšlel jsem, jestli budu muset vymýšlet nový plán útěku nebo mě nechá odejít dobrovolně. Těžko říci, jestli pak budu moci vůbec odejít... Možná do márnice.

Ucítil jsem ruce na zádech a jak se do mě někdo zapřel. Koukl jsem na Shanea.

„Na pokoj," řekl zvesela, „Šéf si s tebou určitě rád pohraje."

„Jsem rád, že jsi to užíváš..." zamumlal jsem.

„Velmi," přitakal a dotlačil mě do výtahu. Zmáčkl nejvyšší patro. Hlavou mi proběhla myšlenka na vězení v nevyšší věži. Musel jsem se ušklíbnout.

Shane mě vyhodil ve známém pokoji a zavřel za mnou. Došel jsem k oknu a koukl ven do města, které obklopovala tma, jen světla oken a pouličních lamp ji narušovaly. Do jisté míry to bylo pěkné, ale třásl jsem se při myšlence na to, co mě čeká.

Zastrčil jsem ruce do kapes mikiny. Bylo mi v ní docela teplo, ale neměl jsem se k tomu si ji sundat. To by bylo... nevhodné gesto, vzhledem k mé situaci. Stál jsem tam asi pět minut, než jsem se rozhodl sednout na postel. Ale po půl hodinovém neklidném čekání a psaní omluvné SMSky paní Solierové o tom, že zítra asi nestihnu práci, jsem se k oknu vrátil a hleděl dolů. Bylo to rozhodně zajímavější, než sledovat bílou zeď.

Tak jsem se při tom zamyslel, že jsem si ani nevšiml, že někdo vešel. Až když jsem ucítil ruku na rameni. Trochu jsem sebou cukl a otočil se v očekávání, že to bude Shane. Byl jsem dost vedle. Pohlédl jsem do zlatých očí vysokého muže.

Netušil jsem co říct a tak jsem na něj jen vejral. On mi pohled zamyšleně oplácel.

„Uplácet, kdo by to do tebe řekl," zkonstatoval nakonec. Trochu jsem sebou cukl a uhnul pohledem.

„T-tak to nebylo..."

„A jak tedy?" povytáhl pobaveně obočí.

„Vypůjčil jsem si od něj peníze při mém útěku a on je chtěl vrátit... I s úroky..."

„Úroky?" ušklíbl se. Nevěřil mi ani slovo. Trochu mě podráždilo, ale k čemu mi to bylo? Bylo zbytečné ho přesvědčovat, tak jsem jen přikývl.

Pustil moje rameno a sevřel mi tvář. Zabolelo to, ale ani jsem nepípl.

„Co dělá noha?" zeptal se, jako by se nechumelilo.

Trochu jsem se zakroutil, aby uvolnil sevření, ale nevyhověl mi.

„Lepší..." zamumlal jsem nakonec, „Byl jsem na vytahování stehů..." Se sevřenou čelistí se blbě mluvilo. Snažil jsem se o klidný tón a pohled, ale moc se mi to nedařilo. Ne pod tím žhnoucím pohledem. Zachvěl jsem se.

„Rád se podívám." Zněl, jako by mluvil o nějaké banalitě. Jen jsem se křečovitě pousmál, když jsem se zády nalepil na sklo.

Sehnul se ke mně a zblízka mi hleděl do očí. Cítil jsem svůj splašený tep a lehký třes.

„Třeseš se jak nějaký ratlík," ušklíbl se

„Eh... no..." nuceně jsem se usmál. Co na to říci? Byl jsem příliš roztřesený na to, abych zformuloval jednoduchou větu. On už nic neřekl a pustil mi čelist. Sevřel mi paži a klopýtajícího mě dotáhl k posteli, na kteroumě i hodil.