Tora no me

Kapitola třináctá

Knihkupectví bylo zavřeno za žlutou policejní páskou, ale nijak jsem na to nedbal a protáhl jsem se pod. Odemkl jsem si a vešel pomalu dovnitř. Rozhlédl jsem se kolem a mlčky pohlédl na všechny ty regály s knihami, co už se asi nikdy neprodají. Bylo to poněkud... smutné. Již ráno jsem nechal zastavit všechny objednávky a další věci. Bylo by fajn to tam znovu rozjet, ale nyní to patřilo sestře paní Solierové, se kterou jsem ještě neměl tu čest, avšak co jsem slyšel, tak to nebyla žena, se kterou se dalo snadno vyjít.. A navíc jsem si toho musel hodně vyřešit, než bych mohl opět začít. A věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať.

Zašel jsem dozadu a vzal si svoje věci, co jsem si tam nechával. A také trochu peněz z pokladny. Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale momentálně jsem byl nezaměstnaný a potřeboval jsem alespoň něco – netušil jsem, jak dlouho bude trvat, než se opět budu moci dočkat nějaké výplaty.

Opatrně jsem se proplížil ven a zamkl za sebou, jako bych tam vůbec nebyl. Natáhl jsem si na hlavu kapuci, která mě před slabým mrholením stejně moc neochránila. Neměl jsem ale chuť vracet se domů pro deštník – ne, když jsem se k tomu konečně odhodlal. Musel jsem si promluvit s Darrenem... A tentokrát se nenechat snadno odbít. Tady již šlo o život. Bylo mi jasné, že ho to přepadení moc zajímat nebude a už vůbec se nebude obtěžovat s paní Solierovou, ale ten blonďák je mu určitě trnem v oku. Bylo mi jedno, co udělá, jen ať to nestojí život další lidi, na kterých mi záleží. Nebudu lhát, měl jsem strach – a velký. Ale věděl jsem, že bych se přes to již podruhé tak snadno nepřenesl. A ten blonďák... Působil dojmem, že si se mnou chce hrát. A v téhle hře, byť to byl on, kdo mě do toho zatáhl a i když mi byl sám velkým nebezpečím, byl Darren moje jediná naděje, že to neskončí tím nejhorším.

Nastoupil jsem do poloprázdného metra, ale neposadil jsem se. Na to jsem byl moc nervózní. Jen jsem stál u okna a nepřítomně z něj hleděl. Neměl jsem nachystáno nic, žádnou řeč a ani jsem netušil, jak se k němu bez „pozvání" dostanu. Ale zkusit jsem to musel. Už jen kvůli svým přátelům a rodičům. A taky kvůli sobě. Bál jsem se smrti... ale kdo ne?

Konečně jsem dojel na konečnou stanici a vylezl ven. Koukl jsem kolem a snažil se alespoň trochu zorientovat, kudy to bude. Studoval jsem to předtím na mapě, ale v reálu to bylo horší. Mohl jsem vystoupit na zastávce, kde jsem minule nastupoval, ale to bych měl o dost dál. Už teď mi to vycházelo akorát tak, abych tam došel v podvečer. Doufal jsem, že už bude mít po práci a udělá si čas. A jestli ne... Tak to bude trochu problém.

Nakonec se mi podařilo najít budovu docela dobře, což mě potěšilo. Po krátkém zaváhání jsem vešel dovnitř. Kolem se hemžilo několik lidí. Většina z nich pendlovala mezi výtahem a dveřmi, co vedly dál do budovy, někdo cosi horlivě studoval na nástěnce a pár lidí se vybavovalo. Nic nenormálního.

Pomalu jsem došel k recepci. Seděla tam menší bruneta a cosi dělala na notebooku. Po chvíli vzorného psaní všemi deseti, které jsem se nikdy nedokázal naučit, ke mně zvedla tvář a tázavě na mě pohlédla. Odhodlal jsem se zeptat rovnou na Darrena. Jistě, mohl jsem se opět čekat u pokoje, ale... Bůh ví, kdy by přišel.

Žena na mě hleděla, jako bych spadl z višně. Pak jen zavrtěla hlavou s tím, že je nemožné, aby se se mnou takto setkal a dál se věnovala svému počítači.

No, vlastně jsem to čekal, ale za zkoušku to stálo. Ptal bych se možná dál, ale zněla tak otráveně, že jsem to raději vzdal. Měl jsem si vzít mobilní číslo přinejmenším od Shanea... Je to sice trochu šmejd, ale připadal mi z těch všech lidí nejméně nebezpečný. A určitě by mi dokázal pomoct, kdyby chtěl...

Teď jsem měl tři možnosti – jít čekat k pokoji, bloudit po budově nebo jít pryč. Ani jedna se mi moc nezamlouvala. Ale jít pryč byla trochu hloupost poté, co jsem se sem konečně dostal. Dlouho bych zase sbíral odvahu tuto cestu zopakovat. Takže zbývaly možnosti dvě. Pak jsem si vzpomněl na společenskou místnost s Airi, ale... Ani náhodou jsem si nepamatoval cestu.

Pln beznaděje jsem si povzdychl a rozešel se pomalu směrem ke schodům. Po těch stejně nikdo nechodil. U výtahu trochu hrozilo, že budu muset pendlovat mezi patry a kdybych se někdo přidal a viděl, kam jdu, asi by to vyvolalo trochu otázky a to jsem nechtěl.

Stačilo mi pět pater, abych se začal cítit vyčerpaně. Koneckonců jsem byl na nohou od brzkého rána a ani v tom metru jsem si nesedl.

I přesto jsem se ale úspěšně doplazil až nahoru, kde jsem se zadýchaně svezl po zdi a vydýchával to asi deset minut. Moje fyzička taky nepatřila k nejlepším.

Po krátkém odpočinku jsem se osmělil zaklepat na dveře, ale žádná odezva nepřišla. Nezbylo mi tedy, než si opět sednout na tvrdou zem a vyčkávat.

Musel jsem usnout. Najednou jsem zaslechl své jméno a omámeně jsem zamžoural na osobu před sebou. Moje oči si chvíli zvykaly na jasné světlo zářivek. Venku již byla tma.

Po chvíli jsem rozeznal tvář osoby, kterou jsem tak úpěnlivě hledal. Zpanikařil jsem a rychle se stavěl na nohy. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, jen mě sledoval. Pak se ale pobaveně ušklíbl.

„Co se stalo, že si se tu ukázal dobrovolně?" povytáhl obočí a sledoval mě. Možná se tvářil pobaveně, ale jeho oči bodaly a byly nepředvídatelné jako vždy. Pohled do nich mi bránil se pořádně vymáčknout.

„J-já..." odkašlal jsem si, abych zahnal nepříjemný pocit v krku. Zhluboka jsem se nadechl, zatímco on mě mlčky sledoval a čekal, co ze mě vypadne.

Dopadne to dobře...

„Chci odpovědi... a zbraň."