Tora no me

Kapitola dvacátá pátá

Aaah, konečně konec ^^" Ano, tahle patlanina konečně dojela do finále... Mám z toho celkově dobrý pocit, 24 kapitol flashbacku není až tak časté... No, snad vás konec nezklame a budu ráda, když cestou zanecháte i nějaké hodnocení QwQ

V tu chvíli se mi vybavily všechny důležité události. Vše, co se mi povedlo i vše, co jsem podělal. Věci, co jsem nestihl uskutečnit, od naivních snů malého chlapce až po mé současné já, toužící se dostat ze spárů mafie. Hlavně ale události posledních měsíců. Všechno. Pohled na paní Solierovou v jejích posledních minutách na lůžku, Shaneovi prázdné, ale přesto tak vyčítavé oči... Ale i Wyenna, jak se skácel k zemi, na muže, který přede mě padl v den, kdy jsem poprvé potkal Darrena, který měl ruce ve všem, co se mi v poslední době stalo. Darren... Nikdy jsem to moc nechápal, co se vlastně mělo dít mezi náma dvěma. Nejspíše to bylo, jak říkal Zenshi, jen užitečnost a sex. Přesto se mi ta představa moc nezamlouvala, byť jsem s ničím víc nikdy nepočítal, maximálně s tím, že mu obstarávám zábavu, jak řekla i Iriya. Netoužil jsem ani po nějakém vztahu, jak nadnesl Zenshi, ale i tak jsem doufal, že mám alespoň takovou cenu, aby mě neodstřelil, až bych ho jednou znudil. Ale zdá se, že mi není přáno zjistit, jak to vlastně je.

Podivný strach a melancholie se šíří mým tělem, stejně jako krev pomalu mění barvu mé bílé košile na rudou.

Mé tělo si snad neuvědomuje nastalou situaci. Necítím žádnou bolest, mé plíce touží po vzduchu. Jakmile jim ale vyhovím, pocítím tekutinu, která se mi spolu se vzduchem hrne hrdlem vzhůru. Zakuckám se, jak mi horká tekutina nemilosrdně zaplňuje dýchací cesty, její kovovou chuť cítím až na jazyku.

Zenshi se široce usměje a něco si pro sebe spokojeně zamumlá. Nevím co. A nezáleží na tom. Víc mě trápí prostřelená plíce, co se plní krví. Srdce to být nemůže, to už bych nevnímal.

Přesto mi to ale přijde vtipné, musím se usmát. Po tom všem se mám udusit svojí vlastní krví?

Pocítím slabost, ani jsem si doposud pořádně neuvědomil, že ještě stojím. Ne do chvíle, kdy se pode mnou podlomí nohy. Ten pád mi přijde dlouhý. Sleduji Zennshiho úsměv a pak mi pohled padne na jeho růženec. Mohl by někdo jako on snad věřit v boha? Možná proto byl tak vstřícný vůči smrti. Je možné, aby se jí sám bál? Nevím, ale... Já se bojím. Srdce mi splašeně buší. Chci utéct, ale nemohu. Není od čeho.

Náraz je tvrdý, bolestivý. Ale rána po kulce mě nebolí. Mohu si jen představovat, kam až se ten drobný a přesto tak nebezpečný kousek kovu zavrtal. Snad se zastavil o žebro, možná ho násilné pronikání do tkáně zpomalilo natolik, že skončil v plíci.

Chce se mi smát nad mými myšlenkami, ale nemohu. Nemohu ani dýchat, průdušnice a ústa se mi plní krví. Krev se po košili již tolik nešíří, všechna se mi vrací do plic, jak ležím na zemi. Mé tělo se chvěje. Snad strachem, snad zimou. Ano, je mi podivně chladno.

Zaslechnu skřípání štěrku, když ke mně Zenshi dojde a shlédne na mě. Pohled mu opětuji. Nejsem si jistý, jaký dělám asi výraz, krom mé marné snahy donutit plíci fungovat.

„Nemohu udělat Darrenovi tu radost a nechat se jím zabít," zkonstatuje Zenshi a pak si povzdechne, snad smutně, „Jak uboze lidské bytosti lpí na životě, co, Katsu?"

Pouze na něj hledím - mohl bych snad dělat něco jiného? Cítím, jak se mi chvějí rty, má mysl je podivně těžká, asi z nedostatku kyslíku.

Tiše se zasměje a zvedne ruku se zbraní.

„Hádám, že tohle je ta chvíle, kdy se říká sayonara." Přiloží si zbraň ke spánku. „Tak na druhé straně, Katsu." Zavře oko, na tváři se mu rozlije podivný úsměv. Snad jako by se těšil. Napětí a nadšení, očekávání z toho, co bude.

Stiskne spoušť.

Jeho tělo sebou cukne a zhroutí se na zem vedle mě.

Při té ráně sebou mé oslabující tělo stejně cukne, což způsobí dávení, ale není nic, co bych mohl udělat. Krve přibývá, i když ji spoustu vykašlu. Čím víc se snažím nadechnout, tím více se plíce plní krví.

Musím potlačit ten reflex. Je to jako zadržet dech, jen... mnohem těžší. Plíce mě pálí. Jsou v jednom ohni. Touží po životodárném kyslíku. Ten jim ale dát nemůžu. Chce se mi brečet. Jak malé dítě, co spadlo z kola a s křikem běží mámě ukázat odřeniny. Jak hloupé přirovnání, ale co jiného bych k tomu mohl říct? Existuje způsob, jak vyjádřit onu hrůzu, strach? Není to o bolesti, bolest je chvilková záležitost, nepodstatná. Co ale ten strach? Nejistota? Co bude dál? Zemřu zde? Nejspíše ano. Ne, neděsí mě smrt. Děsí mě, co bude po ní. Nicota? Další život? Nebo peklo a ráj? Je některé náboženství pravdivé nebo je to jen iluze lidstva, aby se nemuseli obávat smrti? Existuje něco jako duše, nebo jsme stvořeni pouze z elektrických impulsů, které udrží v chodu náš mozek a svaly? Něco, co prostě zanikne, aniž bychom si to uvědomili, protože prostě zmizíme, jako bychom ani nikdy neexistovali?

Je chladno. Tělo se mi slabě chvěje, jen hruď mě pálí. Je to podivná kombinace. Ale... nakonec to není tak hrozné. Ano, bojím se, chci ještě jednu šanci, chci žít... Ale není to tak strašné. Představoval jsem si to horší, když cítíte, jak vaše tělo a mysl pomalu ochabuje. Není to příjemné, ale nebolí to. Mám spoustu výčitek, ale nakonec snad i dojdu k jistému smíření. Co jiného mi taky zbývá? Jen hledět na tmavnoucí oblohu. Červánky pomalu mizí, aby byly nahrazeny měsícem a hvězdami, z nichž první již slabě září od východu. Měsíc nevidím, asi je za jednou z budov. V jaké je asi fázi?

Zaslechnu zvuky a hlasy, ale jsem příliš vysílený na to, abych se tím dokázal zabývat. Zrak se mi pomalu mlží. Není to slzami. Prý člověku jako poslední odchází sluch, zajímalo by mě, jestli tomu tak skutečně je. No, brzy se mi to poštěstí zjistit...

„Tady!" křikne někdo z mé blízkosti. Vidím pouze stín, který vrhá díky lampě, která se zrovna rozsvítila, aby oznámila příchod noci.

„Ale je..."

„Tak si nakonec vybral," uchechtne se někdo jiný.

„Byl moc hrdý na to, aby se nechal chytit, raději se zabil sám... Ale ne zadarmo." Irya? Ten hlas zní povědomě.

„Katsuro? Oj..." dolehne ke mně známý mužský hlas. Někdo si vedle mě sedne. Pomalu k němu stočím pohled.

Ah... Takže ho ještě jednou uvidím...

Nedokáži definovat jeho výraz, byť bych si to tolik přál. Jeho tvář je nejasná.

S veškerou zbylou energií k němu vztáhnu ruku. Ani nevím proč. Je to prázdné gesto. Třese se, nechce mě poslouchat. Snad kdyby přijel o chvíli dřív, tak bych mohl...

Svaly povolí a ruka spadne zpátky. Ale jsem rád... jsem rád, že jsem je mohl naposledy spatřit. Ty neúprosné oči tygra.

***