Tora no me

Kapitola desátá

Hlavou mi běželo tolik myšlenek najednou, že jsem se v nich nedokázal ani pořádně vyznat, ale jedno jsem věděl – musím okamžitě něco udělat nebo je po mně.

„Oh, abych nezapomněl... Pak se vrať rovnou zpátky. Není třeba, abys nás následoval," dodal ještě blonďák s úsměvem. Muž k němu střelil pohledem. A tak jsem udělal první věc, co mě napadla – hbitě sebral kámen ze země, na které jsem stále seděl, a hodil mu ho do obličeje. Překvapeně sebou trhl ve chvíli, kdy vystřelil.

Ani jsem nevnímal bolest, když jsem se rychle zvednul a dal na útěk na druhou stranu, než zmizela Airi. Naštěstí jsme byli u křižovatky, takže než se zmátořili, byl jsem za rohem. Začal další problém – kam zdrhat a kde se schovat. Bolest nebyla ani zdaleka tak hrozná jak nedávno v noze. Jak jsme se oba pohnuli, kulka mě nejspíš jen škrábla. Alespoň jsem v to doufal.

Sledoval jsem dveře, které jsem míjel. Věděl jsem, že bych neměl zůstat takhle ve volném prostranství. Byla malá šance, že by a mnou nešli. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem neměl sebemenší tušení, kam jít. Nebylo tedy moc na výběr. Zapadl jsem do prvního většího obchodu a sundal si mikinu. Zapadl jsem mezi police s oblečením a koukl na rameno. Vážně to vypadalo jen na škrábnutí, ale krvácelo to. Takhle by mě neměla obsluha asi vidět, i když...

Jak moc velký by byl problém, kdybych zavolal policii? Schovaný za hordou oblečení jsem nad tím přemýšlel až trochu moc dlouho. A oni pořád nešli... Minuli to tu nebo se na mě vykašlali a raději se starali o Airi? Nebo stojí venku a čekají? Netušil jsem, co udělat. Rameno pulzovalo v pravidelných vlnách bolesti a krvácení trochu ubralo, ale přesto... Měl bych s tím asi a šití... Bál jsem se ale i zvednout telefon.

Na druhé straně byla jen otázka času, než mě obsluha najde. Hodil jsem si se syknutím mikinu přes rameno tak, aby nebyla krev vidět a vyšel ven. U dveří jsem zaváhal, ale nikoho jsem neviděl, tak jsem pomalu vyšel ven. Jediné místo, na které jsem byl v tu chvíli schopný trefit, byla ona Darrenova budova, ale co tam? Navíc bych musel jít zpátky opět tou ulicí a tomu jsem se chtěl vyhnout. Kam jinam jsem ale měl jít? Bloudit jako minule?

Vytáhl jsem mobil a koukl na něj. Že bych vážně zavolal tu záchranku...? Hryzal jsem si neklidně ret a pozoroval display. Pak jsem dostal nápad a raději vytočil číslo na taxíka, které jsem si předtím prozíravě zapsal.

Chvíli mi trvalo, než jsem našel název ulice, abych mohl říci, kde jsem. Taxi přijel během pěti minut. Skočil jsem dovnitř a nakázal jet do nejbližší nemocnice. Bylo mi už blbě ze ztráty krve a nechtěl jsem, aby se to zanítilo.

Zaplakal jsem nad svou peněženkou a šel do nemocnice. Řekl jsem, že to byla nehoda a je to dál očividně moc nezajímalo. Chtěli si mě tam nechat přes noc, ale to jsem rázně odmítl a když mě ošetřili, šel jsem pryč. Z patra nemocnice jsem cestou ven viděl park a tak jsem tam zamířil. To jsem moc nedomyslel... Posadil jsem se s povzdechem na lavičku a koukal kolem. Alespoň tam byl klid. To, že jsem neměl tucha, kde zase jsem, bylo vedlejší. I to, že jsem neměl na další jízdu taxíkem.

Vysedával jsem tam hrál hry na mobilu. Pak jen znuděně sledoval západ slunce. Vize přespání na lavičce ale nebyla moc pěkná. Napadlo mě několikrát jít hledat policii, ale vzhledem k Darrenovi jsem se bál. Nevím, jestli bylo čeho, ale... prostě tomu tak bylo.

Když se rozsvítily pouliční lampy, s povzdechem jsem se zvednul a loudal se pomalu parkem. Co mi zbývalo? Byl jsem ve velkým hajzlu. Možná bych mohl zavolat taxíka, nechat se dovést domů a poslat Darrenovi účet, ale to by asi neuvítal... Jen jsem se té myšlence zašklebil a sedl na lavičku o kus dál.