Tora no me

Kapitola šestá

Bylo to až uboze prosté. Problém byly doklady. Jen těžko bych hledal v téhle obrovské budově, kde něco takového schovali. Štvalo mě to, ale co jsem měl dělat? Zůstat tam a dělat mu děvku? Ani náhodou. On snahu zajisté ocení, když ho tak nadchlo, že jsem po něm střelil.

V době oběda jsem si stoupl ke dveřím se skleněným džbánkem na vodu a přemýšlel, jakým úhlem to bude nejlepší. Ozvalo se odemykání zámku. Sotva se chlapec objevil ve dveřích, dostal po hlavě veškerou silou, které jsem byl schopen.

Ani jsem upřímně nevěřil, že by se mi povedlo ho omráčit tak snadno. Byl jsem na sebe hrdý. Vtáhl jsem ho dovnitř a zavřel dveře. Natáhl jsem si jeho triko, mikinu a kalhoty a tvář skryl pod kapucí. Oblečení mi bylo trochu menší, ale dalo se to. Hodil jsem přes něj peřinu jako profesionální kamufláž a vypůjčil si pár drobných z jeho peněženky. Pak jsem vyšel z pokoje a proplížil jsem se chodbou. Výtahu jsem se raději vyhnul a zvolil požární schodiště, které bylo, jak jsem předpokládal, prázdné.

Bylo těžké poznat, kde je přízemí, abych nezašel do suterénu. Když už pode mnou zbývalo jen jedno podlaží, zkusil jsem vylézt. Chodba byla docela rušná, pár metrů stranou byla velká recepce.

Kde to, do háje, jsem...? Pomyslel jsem si a vyšel ven. Nejlepší způsob, jak zůstat neodhalen, je chovat se přirozeně a nenápadně. Zlaté knihy...

Prošel jsem mezi lidmi, jako by se nechumelilo a vyšel ven. Koukl jsem kolem a pak zamířil jedním směrem pryč. Vzhledem k tomu, že jsem neměl tušení o své pozici, bylo jedno, kudy se vydám. Musel jsem najít taxi nebo alespoň nějaký bus.

Bloudil jsem ulicemi asi hodinu a přemýšlel, jestli nebude lepší odjet za mámou, ale to by asi paní Solierová mohla být ve velmi nepříjemné situaci, což jsem nechtěl.

Konečně jsem zaregistroval taxík a prakticky skočil dovnitř. Řidič na mě poplašeně pohlédl. Jen jsem se mile usmál a řekl mu, kam má jet. Netvářil se moc nadšeně a ani se mu nedivím po té dálce, co jsme ujeli. Stálo mě to všechny klukovi peníze. Zbylo mi jen pár haléřů.

Vlezl jsem do obchodu a rozhlédl se.

„Paní Solierová..?" zavolal jsem. Zpoza pultu vykoukla známá kštice prošedlých vlasů. Překvapeně na mě pohlédla.

„Katsuro, kde jsi byl?!" Doběhla ke mně, co jí to tělo dovolilo a prohlédla si mě, „Jsi v pořádku? Slyšela jsem, že nedaleko tvého bytu byla nějaká přestřelka a bála jsem se, že..."

„Jsem v pořádku," ujistil jsem ji s úsměvem, „Omlouvám se, že jsem tak zmizel, bylo to... No, prostě jsem neměl na vybranou." Koukala na mě nedůvěřivě, ale neptala se. Byl jsem za to rád. Asi u mě znala dost dobře na to, aby věděla, že bych se z toho hezky vykecal.

„Pokud to nevadí, skočil bych se umýt a pak hned nastoupím," usmál jsme se. Přikývla a vrátila se za pult.

Sáhl jsem do kapsy a uvědomil jsem si, že nemám klíče. Naštěstí jsem měl vždy tendenci věci po kapsách ztrácet, tak jsem si nechával jednu kopii v práci. Došel jsem si pro ni a zamířil domů, kde jsem se osprchoval a převlékl do svého. Prádlo onoho nešťastného chlapce jsem složil a připravil, že mu ho vrátím. Bylo jasné, že si přijde popovídat. Jen jsem doufal, že to nebude moc brzy.

Vrátil jsem se do práce a ihned se s plnou vervou vrhl na třídění knih a úklid. Noha mě sice ještě bolela, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít. Alespoň jsem zapomněl na události posledních dní...

Uplynul celý týden a po něm nebylo ani stopy. Byl jsem rád, ale bylo to podezřelé. Pokaždé, když někdo vešel do obchodu, čekal jsem, že to bude někdo od něj. Ale nebyl...

Zařídil jsem si již nové doklady a obětoval část svých úspor na mobil. Vrátil jsem se do normálního života, co to šlo. Jen jsem v nemocnici těžko vysvětloval tu ránu při vytahování stehů...

Paní Solierové moje roztržitost neunikla a snažila se na to nejednou navést hovor, ale vždy jsem se obratně vykecal. Nerad jsem jí lhal, ale co jsem měl říct? Že mě zajal mafián a udělal si ze mě hračku...? Ne, fakt ne.

Byl již skoro čas zavíračky a já porovnával knihy v policích, když někdo vešel dovnitř. Vykoukl jsem zpoza regálu a ztuhl. Byl to ten kluk... Ano, ten kluk, kterého jsem sejmul džbánem. Ihned mě zmerčil a rozešel se ke mně.

„Oj... Ještě to bolí!" ušklíbl se. Nepůsobil tak děsivě, jak kdyby to říkal nějaký jiný člen té jejich mafiánské skupiny. Už jsem proto, že byl mladší a o kousek menší. Koukl jsem na atlas ve svých rukou a zvažoval, jestli ho neomráčit znovu. Očividně mu došlo, nad čím dumám, protože mi sevřel zápěstí překvapivě silně.

„Zapomeň." Věnoval mi velmi nepěkný pohled.

„Tvoje věci ti vrátím, když počkáš do zavíračky," řekl jsem, jako by se nechumelilo. Dařilo se mi udržovat klidnou tvář.

„Na to si počkám, to si piš. A mám ti předat tohle." Podal mi obálku. „Myslím, že tě šéf brzy rád uvidí. Ještě jsem neviděl, aby byl někým tak zaujatý, byť tvé kousky jsou věru nadmíru stupidní z mého hlediska. Jsi buď blázen nebo masochista. Nebo oboje."

Prohlédl jsem si obálku. Vůbec jsem ji nechtěl otvírat, měl jsem hodně špatný pocit. Ale to se není čemu divit, že?

Tak jsem ji jen narval do kapsy a koukl na kluka.

„Do zavíračky je čtvrt hodiny. Můžeš počkat venku nebo si něco koupit," řekl jsem ne moc nadšeně a uklidil atlas na své místo. Kluk mě chvíli sledoval a pak začal nezaujatě procházet regály.

V klidu jsem si dodělal svojí práci. Docela mě překvapilo, že si kluk rozhodl koupit Sherlocka Holmese. Měl jsem co dělat, abych nevypustil poznámku typu: Někdo takový by tě dostal za mříže hned, co?

Zavřel jsem to tam a pak ho dovedl k bytu. Nechal jsem ho čekat venku a vrátil jsem se s taškou, ve které byly jeho věci. Vzal si je a řekl: „Katsuro, že?"

„No... jo..." odvětil jsem váhavě.

„Říkej mi Shane. Nakonec se z nás stanou spolupracovníci. Jak se jednou zapleteš s mafií, není cesty zpátky," usmál se, jako by šlo o něco naprosto normálního, „Měj se, zase někdy!"

Vyprovodil jsem ho pohledem. Není cesty zpátky... Toho jsem se bál. Mafie nebylo nic pro člověka, jako jsem já, co klopýtá i v normální životě, natož v takovéhle smrtelné hře... Zachvěl jsem se a vrátil se do bytu, abych se podíval na ten dopis...

Při každém pokusu ho otevřít klesla moje odvaha na bod mrazu. Seděl jsemu stou a hypnotizoval papír, jako bych ho snad mohl pohledem teleportovat zpětk odesílateli. Přibližně po půl hodině jsem po něm konečně sáhl a přitáhl si ho.Třesoucí se rukou jsem roztrhl vrch obálky a kousl se do rtu, když jsem pomaluvytahoval mírně nažloutlý papír. Rozložil jsem ho před sebe a pohlédl na překvapivě úhledné písmo.