,,Justine?" Šeptla a její tělo jsem pomalu necítil. Jako kdyby mizela.
,,Co se děje?" Vykřikl jsem a jako kdyby Melanie ztrácela zdravou barvu.
,,Já-á nevím." Se strachem v očích si mě prohlížela a já jenom nečině přihlížel.
,,Proč mizíš?" Pokusil jsem se chytnou její ruku, ale jediné co se mi podařilo, bylo hmatnutí do prázdna.
,,Slib mi, že se kvůli mě nebudeš omezovat"
,,Cože?" Vykřikl jsem a pomalu se mi ničil obraz.
,,Prosím." Šeptla a moje oči zahalilo ostré světlo.
,,Žije." Někdo zvolal a já byl naprosto dezorientovaný. Zavřel jsem oči a poslouchal to nesmyslné žvatlání.
,,Co se stalo?" Melanie vypadala v pořádku.
,,Justine, jsi živí." Zasmála se a objala mě, ale její objetí jsem necítil.
,,Cože, to není možný." Odtáhl jsem se od ní a zadíval se do jejích hlubokých oči.
,,já vím, je to úžasný." Usmívala se a utřela stékající slzu.
,,Ne to není!" Vykřikl jsem a měl chuť všechno zapomenout.
,,Justine, jsi živí, copak to nechápeš?" Ustaraně se na mě podívala a chytla dlaní za tvář. ,,Můžeš žít."
,,Nechci, když v mém životě nebudeš ty."
,,Vždy budu u tebe, stačí aby si zavřel oči."
,,V tom případě je nikdy neotevřu."
,,Justine." Zasmála se a oblízla rty. ,,Chci aby ses snažil na mě co nejmíň myslet."
,,Víš že to nejde." Zaprotestoval jsem a chytl jí ruku, kterou jsem necítil. ,,Jak mám žít, když tě nemůžu obejmout? Hned jak se probudím tak skočím z okna a budu zpátky u tebe."
,,To nemůžeš." Vyhrkla a v očích se ji zaleskl strach. ,,Když to uděláš, tak už mě nikdy neuvidíš."
,,Co je to za hovadinu?"
,,Umřeš a."
,,Umřu! To je dostatečnej důvod!"
,,Ne Justine, byl si odsouzen na deset let na zemi. Pokud do té doby zemřeš, tak už mě nikdy neuvidíš." Z očí se jí vykutálela slza. Pokusil jsem se jí utřít, ale marně. Nešlo to.
,,Nedokážu to Mell." Zakroutil jsem hlavou a snažil protestovat nad touhle nespravedlností.
,,Věřím ti Justine." Její hlas změkl a kolem nás byla prázdnota.
,,Co to je?"
,,Probouzíš se."
,,Pan Bieber." Ruku jsem si dal před oči a snažil trochu zabránit světlu, aby do mě tolik naráželo.
,,Oči má v pořádku." Dal pryč tu otravnou baterku a já si mohl promnout oči.
,,Samozřejmě že mám." Vyštěkl jsem, protože jsem byl ještě furt z toho všeho mimo.
,,Zdá se, že se u něj nic nezměnilo." Poplácal mě po rameni nad čímž jsem mu ruku ze mě setřás.
,,Není to zas tak dlouho co jste tu byl naposledy pane, příjde mi že si až moc zvykáte na nemocnici."
,,Už to tak bude." Zavrčel jsem a prohrábl si vlasy.
,,Pošlu Vám sem sestru." Zmizel ve dveřích a já začal zírat do stropu. Fascinovalo mě to, jaké ticho se nacházelo v pokoji. Všude klid.
Do pokoje vtrhla nějaká bruneta s tácem. Mohlo jí být tak dvacet. Trhl jsem k ní hlavou a byl celkem nervózní z její přítomnosti.
,,P-pardon, jsem tu správně u pana Biebera?"
,,Ty se mě ještě ptáš? Vyprskl jsem a bodal do ní každým pohledem.
,,Omlouvám se, jsem tu poprvé."
,,Snad i naposledy." Zamrmlal jsem si pro sebe a zvedl se z postele.
,,Kam jdete?" Podívala se na mě se zmateným pohledem.
,,Na záchod, chceš mě doprovodit?" Nadzvedl jsem obočí a když mi neodpověděla prošel jsem kolem ní, nad čímž jsem do ní drkl ramenem. Třískl jsem dveřmi a uslyšel nějaký dopad na zem. Nenáviděl jsem všechno, všechny.
Opláchl jsem si obličej a vrátil se zpátky do místnosti.
,,Tebe mi poslalo samo nebe." Řekl jsem s ironií a jazyku a prošel kolem spadlého jídla.
,,Nechtěla jsem Vás nějak urazit pane Bieber."
,,Kurva přijdu ti snad jak šedesátiletej dědek?" Vyštěkl jsem a zíral na její zděšený obličej.
,,Ne." Pokroutila hlavou a zvedla se ze země.
,,Tak mě tak neoslovuj, jmenuju se Bieber to sice jo, ale ještě jednou mi tak řekneš a oběsim tě na provázku od tepláků."
,,A jak Vám teda mám říkat?" Změnila tón hlasu, zkřížila ruce pod prsy a nadzvedla obočí. Přesně jako Melanie. Při vzpomínce na ní mě bodlo u srdce a moje tělo se sklidnilo.
,,Jen Justine." Vydechl jsem a zavřel oči.
,,To bohužel nemůžu, mám se o Vás starat a oslovovat Vás pane." Usmála se a sebrala ze země tác.
,,Tak to změníš." Můj tón hlasu znovu nabíral ostřejší přízvuk.
,,Je mi líto." Položila tác vedle postele a otočila ke mě.
,,To teprve bude, jestli neuděláš co jsem ti řekl." Pomalu jsem vykřikl a měl nervy na pokraji zhroucení.
,,Měl by ste si lehnout." Přišla ke mě a ukázala na postel.
,,Já udělám co budu chtít." Rozhodil jsem rukama a prohrábl vlasy.
,,Dobře, nechám Vás o samotě." Už jsem myslel že mě osloví pane. Neudělala to, ale furt mě oslovovala divně. Odešla z místnosti a já se okamžitě přemístil k oknu. Otevřel jsem ho a přemýšlel nad tím jestli mám skočit. Stoupl jsem si na parapet a vdechoval čerstvý vzduch.
,,Omlouvám se, nechala jsem tu, proboha co děláte?!" Vykřikla a já se otočil jejím směrem.
,,Snažím se dýchat."
,,To můžete i uvnitř." Zapištěla a zavřela dveře.
,,Ne, cejtim tu nemocniční smrad." Víc jsem se vyklonil a usmál se sám pro sebe, když jsem uslyšel její tichý výkřik.
,,Prosím slezte." Otočil jsem se k ní čelem a nadzvedl obočí.
,,Budeš mi říkat Justine a normálně se mnou komunikovat?"
,,Já-á." Zaklonil jsem se a chytl rukama rámu.
,,Dobře, dobře." Zvřískla a já seskočil na zem.
,,A teď mi přines nějaký prášky na spaní." Kejvl jsem k ní a nemohl se dočkat toho až usnu a uvidím Melanie. Nevim jestli to je sen, nebo bláznim, ale jedině tímto způsobem se udržím při životě. Jedině když ji uvidím šťastnou tam kde je, i když nemůžu být sní.
1. část krátká, snad to pak bude jinak. Jaký máte názor na tuto část? Jen aby jste si nemysleli Melanie se bude objevovat dost často v prvních částích. Bez ní by to přeci nebylo ono:)
