Tato část je velmi krátká, protože jsem ji psala opravdu narychlo, abych vám k ní mohla přidat trailer. Nejsem žádnej super tvořič trailerů, ale snad se Vám bude líbit. Za každý like budu samozdřejmě ráda:D Kdyžtak napište, jakej je, abych příště věděla, jestli vůbec má cenu trailery dělat.
Nageloval jsem si vlasy a prohlídl v zrcadle. Zakřenil jsem se a mrkl sám na sebe.
,,Jseš připravená?" Nasadil jsem si koženou bundu a podíval na Jamie, která zřejmě nechápala, jak jsem poznal, že je v místnosti.
,,Jak si."
,,Zrcadlo." Odpověděl jsem a nasadil se brýle.
,,Aha." Jde vidět, že ze mě má respekt.
,,No, tak můžeme jít." Usmála se a sklopila zrak.
,,Tak na co čekáme." Popohnal jsem ji a otevřel dveře, aby vyšla. Zavřel jsem a dlaně strčil do kapes. Šel jsem za Jamie, jako poslušný pes a nemohl se dočkat, až odtud vypadneme.
Lidi z nemocnice se na mě koukali skrz prsty. Super, zdá se, že si mě i přes ty roky pamatují. Vyšel jsem z nemocnice a rozhlídl kolem, kde byl všude sníh.
,,Támhle mám auto, teda Robert, dám ti klíče, ale slib mi že neodjedeš, musíš tu strávit ještě pár dní." Dala mi do ruky klíče a zkousla si spodní ret.
,,Nikam neodjedu shawty." Protočil jsem očima a rozešel se k autu, na které mi ukázala. Nevim kam šla a divil jsem se, že mi věří, ale co už. Měla docela nadupaný, teda spíš on. Range rover, docela mě to překvapilo od třicetiletýho chlápka.
Odemkl jsem a nasedl. Zavřel jsem dveře a opřel se o pohodlnou sedačku. Chytl jsem volant a zasmál se sám pro sebe nad krásou tohohle auta. Strčil jsem klíčky do zapalování a nastaroval. Všechno vonělo novotou. Uslyšel jsem cvaknutí.
,,Doufám že nikam nejedeš." Stála v mých dveřích a koukala na mě."
,,Snad si nemyslíš, že tě nechám řídit." Pokroutila očima, zabouchla moje dveře a obešla auto. Nasedla do něj a posadila se.
,,Jestli ho jen škrábneš."
,,Kam zmizel respekt?" Otočil jsem se kní a znovu nastartoval. Neodpověděla. Připásala se a já konečně vyjel. Přišlo mi to jako věčnost,kdy jsem naposledy řídil.
,,Měl by ses přikurtovat." Poznamenala a já se jen zasmál.
,,To nemám za potřebí." Vyjel jsem z toho proklatého prostředí nemocnice.
,,Jak dlouho že se tam zdržíme?"
,,Jak dlouho budu potřebovat." Vzpoměl jsem si na místo, na které máme namířeno. Pravou rukou jsem pustil volant a otevřel box před Jamie. Otevřel jsem ho a začal nahmatávat cigarety. Zastavil jsem na červený a podíval se do boxu.
,,Cigarety?" Otočil jsem se k Jamie, která si mě nechápavě prohlížela.
,,Ty nevedem." Pokroutila hlavou a já se vrátil zpátky k boxu.
,,Ale kondomy jak vidim tak jo." Vzal jsem jednu krabičku a zasmál se. Celá zrudla jako rajče a vytrhla mi to z ruky.
,,Zelená." Sykla a já vyjel.
Jeli jsme po té samé silnici, jako když jsme odjížděli s Melanie a já se rozhodl nás zabít, kvůli sedmi dnům, které jí zbývali. Nemohl jsem pochopit, jak jsem mohl přežít. Neměla to bejt ona, kdo zemřel. Nemělo jí zbývat jen sedum dnů, měla si užívat života, založit rodinu a být šťastná. Není nikdo, kdo by si to zasloužil míň jak ona.
