,,Omlouvám se, nemůžu Vám, teda, ti dát ty prášky." Otočil jsem se k ní a posadil se.
,,Ty mi je totiž musíš dát." Nastavil jsem ruku a bavil se nad jejím nechápavým obličejem. ,,No?" Nadzvedl jsem obočí a uviděl jak znervózněla.
,,Nemůžu ti ty prášky dát." Znova mi zopakovala a já jen nepříjemně svrašil obočí. Vztáhl jsem ruku k sobě a oblízl rty.
,,Fajn, vypadni z mýho pokoje a nech mě spát." Zařval jsem nad čímž strachem nadskočila.
,,Dobře." Otočila se a před odchodem zatáhla žaluzie. Zhasla mi a ztratila se někde na chodbě. Hned potom co se dveře zavřely jsem si promnul oči. Utřel jsem si slzy a hodil s tácem o zem.
Nedokážete si představit, jaké je to žít s tím, že Vám umřela přítelkyně. Že Vám umřel kus sebe samého. A nejhorší na tom je, že už se mi to stalo dvakrát. Jenže tohle je jiný. Mnohem víc psychicky namáhavý.
,,Zkurvenej život!" Vykřikl jsem z toho náhlého návalu emocí a udeřil do stolku vedle postele, který se odsunul od mojí postele dál. Z hluboka jsem dýchal nad čímž se v místnosti rozsvítilo.
,,Co chceš?!" Vyprskl jsem a sledoval vše co dělala. Její ruce se třásly, ale i přes to dokázala v ruce držet skleničku a prášky.
,,Přinesla jsem ti ty prášky." Sklidnil jsem se a polkl novou dávku slin.
,,Proč?" Mezitím se postavila před mojí postel a celého si mě prohlídla.
,,Chtěl si to." Podala mi jeden prášek a skleničku s vodou. ,,Tak já zase jdu." Pokusila se o úsměv, který se jí moc nepovedl.
Otočila se a přešla ke dveřím.
,,Děkuju." Řekl jsem ještě předtím než zavřela a hned si prášek zapil vodou.
,,Pak tě přijdu zkontrolovat." Zhasla a odešla.
Převalil jsem se na záda a koukal do stropu. Už jsem chtěl spát, ale čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem byl hyperaktivní. Zavřel jsem oči a přetočil se na bok.
,,Málem si to udělal." Seděla u rybníka a smáčela si nohy. Sluneční paprsky ji osvicovali kůži, která byla perfektně upravená.
,,Co?" Nechápavě jsem svrašil obočí a díval se na její záda pokryta vlasy.
,,Málem si se zabil." Pořád ke mě byla otočená zády a stéblem trávy kreslila obrazce do vody.
,,Mell, je to. Složitý." Povzdechl jsem si a přál si být někde jinde.
,,Ne, je to jednoduchý." Opět v klidu odpověděla a nevěnovala mi jediný pohled.
,,Ne není." Sedl jsem si k ní a díval se do slunce. Napálili mě oči. Jak by mohli, když je to sen.
,,Justine, nechci aby sis ublížil, přeju si, aby sis užíval toho, že můžeš žít." Otočila ke mě svou tvář poprvé za tu dobu a jemně se na mě usmála.
,,Nedokážu to. Stačili mi dvě hodiny a už mám sebevražedný sklony." Zasmál jsem se a stoupl.
,,Takhle nemluv." Taky se zasmála a udeřila mě do nohy, ikdyž jsem to necítil.
Sundal jsem si tričko, tepláky a zul boty.
,,Co děláš?" Nadzvedla obočí a taky se postavila.
,,Užívám si toho, že mě ještě žádnej debil nevzbudil." Vzal jsem ji do náruče, ikdyž jsem ji necítil, její smích mi ověřoval že tam doopravdy je.
,,Jen to zkus!" Křičela a kopala do mě jako smyslů zbavená. Vzpomínky na tohle jezero mi nikdo nesebere. Hodil jsem ji do vody nad čímž se vynořila a vztekle udeřila do vody, která se rozprskla kolem.
,,To ti nedaruju!" Zvřískla a já skočil za ní. Vynořil jsem se a pohodil vlasy.
,,Justine?"
,,Musíš jít." Usmála se a během chvíle jsem otevřel oči.
,,A teď pořádný vysvětlení proč mě budíš." Zavrčel jsem a promnul si oči.
,,Já nechtěla jsem, jen mě napadlo že si budeš chtít potom něco přečíst a."
,,Proto si mě vzbudila?!" Otevřel jsem oči a hledal ji pohledem.
,,No, já totiž už odcházím, končí mi směna, tak abys.." Skočil jsem ji do věty a posadil se.
,,Nějaký posraný knihy mě nezajímaj! Budit mě kvůli tomuhle, jseš normální?! Radši se zbal a vypadni domů." Viděl jsem na ní, že znejistila a pomalu se postavila.
,,Nechám ti je tu, kdyby sis to rozmyslel." Zasunula židli stranou a odešla ke dveřím. ,,Získala jsem i tvůj mobil, máš ho hned vedle na nočním stolku a pak nějaké věci, které se u tebe našli. Dobrou noc." Usmála se a odešla.
Měl jsem vztek a dusil ho poslední vteřiny v sobě. Vzbudila mě kvůli knihám. Opravdu? Místo toho jsem mohl dál snít.
Ohlídl jsem se k nočnímu stolku, který už byl daný do pořádku a vzal do ruky mobil. Odemkl jsem ho a při pohledu na fotku, která byla přes celou obrazovku mě bodlo u srdce. Melanie se na mě usmívala v celé svojí kráse.
Odvrátil jsem svůj zrak a položil mobil zpátky. Nemohl jsem se na to dívat. Na to nemám dostatečnou odvahu.
Jako jedna z dalších věcí tam byli prstýnky. Ta sestra musí vědět o Melaniiný smrti, jen ze sebe dělá debila. Nasadil jsem si jeden prsten a druhý stiskl v ruce. Ani jsem to nestihl zareagovat a slzy mi proudem stékaly po tváři.
,,Miluju tě." Šeptl jsem prázdna a vrátil prstýnek na noční stolek.
Krátká část. Bohužel-.- ale jsem ospalá tak se omlouvám:D děkuju za krásné komentáře a votes. Jste úžasní!!<3<3
