Tobby na mě po celou dobu divně zíral, jako kdybych se už naprosto zbláznil.
,,Jdu se naobědvat, pak ještě možná přijdu." Zvedl se vzal bundu a podporujíc se na mě usmál. ,,Drž se." Poklepal mi na rameni a pak zmizel.
,,Kurva." Zaklonil jsem hlavu a popotáhl se za konečky vlasů.
Chvíli do mého pokoje nikdo nelezl a já měl konečně klid. Klid na přemýšlení.
,,Oběd" Do pokoje vešla Jamie a zády otevřela dveře.
,,Nemám hlad." Odsekl jsem a ona si jen zkousla spodní ret.
,,A budeš někdy mít?" Váhavě nadzvedla obočí a položila tác na stolek.
,,Nemyslim si." Pokrčil jsem rameny a ostře se díval na její obličej, aby opustila pokoj.
,,Za chvíli přijde primář tak si to s ním vyřiď." Opustila místnost a já se okamžitě zvedl z postele. Ten kdo někdy byl v nemocnici určitě chápe moji situaci. Z těch postelí nebo jak tomu říkají, tak Vás strašně bolí záda. Podíval jsem se na sebe a na to jak jsem byl oblečenej. Měl jsem na sobě ten bílej plášť nebo co to je a bosý nohy.
,,Pane Bieber." Otočil jsem se jeho směrem a přikývl. ,,Zdá se, že se cítíte v pořádku."
,,Jen jak to jde." Posadil jsem se a falešně usmál.
,,Uděláme Vám pár testů a pak budete moct jít domů."
,,Můžu jít na vzduch?" Koukl jsem se na něj nad čímž si mě váhavě prohlídl.
,,Jedině s doprovodem." Zaklapl desky a odešel z místnosti. Někdy jejich odpovědím vážně nerozumim.
Po chvíli ke mě přišla Jamie. Opravdu se tady střídaj jak roční období.
,,Prej chceš jít ven." Až teď jsem si všiml, že má na sobě normální oblečení, kulicha a šálu.
,,V tomhle asi těžko." Ukázal jsem na svoje oblečení a pokroutil očima.
,,Oh, no jasně." Zasmála se nad čímž jsme se jenom zakřenil. ,,Něco ti přinesu." Otočila se na patě a s zabouchnutím dveří byla pryč.
Mezitím jsem si vzal vidličku a začal hrabat v tom jídle. Opravdu jsem neměl hlad už jenom z pohledu na to se mi dělalo blbě.
Nabodl jsem si maso a s vidličkou začal mávat u mých očí. Prohlídl jsem si to a pak jen pokroutil očima nad mojí debilitou. Vrátil jsem maso zpátky na talíř a položil to na noční stolek.
,,Nevim jestli ti to bude." Vtrhla ke mě do pokoje a položila mi na postel nějaký oblečení.
,,Od kud to máš?" Nadzvedl jsem.obočí a vzal do rukou jeany.
,,Můj přítel tu pracuje a právě teď je v doktorskym obleku, takže mu snad nebude vadit, když ti to půjčím."
,,Aha." Přikývl jsem a postavil se. Podíval jsem se na ní, nad čímž si mě taky jen nechápavě prohlídla.
,,No, chápu." Začervenala se a odešla z pokoje na chodbu.
Svlékl jsem si to co jsem měl na sobě a oblíkl si tričko. Upřímně bych si normálně něco takovýho co jsem měl na sobě nevzal, protože jsem vypadal jak třicetiletej úředník. Oblékl jsem si i jeany a nazul boty.
Vyšel jsem z pokoje a čekal až si mě Jamie všimne.
,,Hotovo?" Prohlídla si mě a usmála.
,,Můžeš mi říct kolik tomu tvýmu je?" Nadzvedl jsem obočí a rozešel se po chodbě k východu.
,,Robertovi je 32." Vyšli jsme z nemocnice a já si jen v hlavě představoval jeho podobu.
