Z pohledu Jamie:
Justin se vrátil do auta trochu pomatený a s plnými rukami věcí. Objeli jsme lékárny a nakonec skončili u nemocnice, kde se Justin málem popral s Robertem, kvůli naprosté blbosti, ani se mi to nechce nijak rozebírat. Po sléze i když jsem neměla ještě chuť někam jet, jsem se rozhodla nakoupit nějaké dárky, než začne ta opravdová vánoční horečka.
Vybírala jsem sama, protože Justin si našel vlastní zájmy v jednom z tetovacích studií. Byla jsem zrovna u výběru hračky pro mojí mladší sestru, když mě něčí dech na zádech neskutečně rozčiloval. Otočila jsem se div jsem Justinovi nevlepila facku.
,,Co děláš?" obořím se a otáčím se zpátky k vybírání.
,,Potřebuju nějakou hračku asi pro dvouletou holku," odpovídá mi zcela nezaujatě a vyhrnuje si rukávy.
,,S tím ti asi nepomůžu, sama nevím co vybrat," povzdychnu si a vlasy si dávám za ucho.
Chvíli to vypadá, jako kdyby Justin přemýšlel a poté se otáčí k regálu s plyšovými medvědy. Vybírá obrovského medvěda, otáčí se ke mě a nadzvedává obočí. Přikyvuji a jdu za ním. Taky se pro jednoho natahuji, přičemž jsem ale příliš malá, abych tam dosáhla. Nemůžu říct, že bych byla strašně malá, mám 172 centimetrů, ale to ani zdaleka nestačí, abych dosáhla na toho proklatého medvěda. Ve chvíli cítím ruce kolem mých boků a moje nohy se odlepují od země. Zmateně se ohlížím dolů a snažím se nevyprsknout smíchy. Popadám medvěda a Justin mě pokládá na zem.
,,To jsem tak těžká?" snažím se pochopit to, jak vypadal když mě zvedal, přičemž Justin jen nechápavě svrašuje obočí.
,,Ne," odsekává a z tváře mi mizí všechen úsměv. Jak to dělá, že dokáže být chladný jako led celý den?
,,Jdeme zaplatit," měním téma s naprosto žádným náznakem emocí.
Platíme a procházíme dalšími obchody. Justinovi už pomalu dochází trpělivost, tak nakupování dárků odkládáme na neurčito. Cestou domů zastavujeme ještě v květinářství, kde Justin kupuje rudě červené růže. Jedu s ním na hřbitov, jak jsem mu slíbila a čekám v autě, dokud se Justin nevrátí. Netrvá dlouho a vrací se s opuchlými oči zpátky do auta. Po dlouhé době ke mě znovu promlouvá. ,,Můžeme jet," to je pro dnešek to poslední, co mi říká. Po zbytek dne se snažím co nejvíc zastírat bolest u mého srdce. Dopuji se prášky a odmítám Robertovu návštěvu. Takhle prožíváme další týdny až do Vánoc.
Ležím v posteli a dlaň nechávám přitisklou k srdci. Z vedlejšího pokoje znovu slyším Justinovi výkřiky. Výkřiky z nočních můr. Snažím se ten křik potlačit, ale snaha je marná.
Zvedám se z postele a procházím nervózně po celém pokoji. Justinovi výměny nálad mě dost zneklidňují. Trvá to už několik týdnů, co mě jeho výkřiky budí. Musí se to změnit. Jak mě, tak i jemu to nesvědčí, přeci jen dnes přijedou moji rodiče a nemůžu se jim ukázat s kruhy pod očima.
Vycházím z pokoje a vcházím do Justinova. Opatrně zavírám dveře a lehám si k němu do postele, jako každý den. Objímám ho a jeho křik utichá. Objímá mě, jako kdyby mě už nikdy nechtěl ztratit. Neví, že k němu chodím spát, ani nevím, jak mě napadlo, že si k němu lehnu. Každopádně se to už stalo zvykem a vždy když se začne Justin budit, tak odcházím potichu do kuchyně.
Dost často přemýšlím o tom, o čem se mu asi zdá. Z jeho výkřiků se často derou dusivé steny, jako když se vás někdo snaží potopit.
Budím se a ohlížím k hodinám. 3:24. Justin už několik hodin poklidně spí. Vyvlíkám se z jeho sevření a stavím se na nohy. Ale v tom cítím horkou dlaň na mém zápěstí. Otáčím se a koušu se do rtu.
,,Neodcházej, vždy chodíš až v sedm," říká těžce a tím mi vyráží dech. On ví, že sem chodím, a to neměl.
,,Prosím, potřebuji tě," nic neříkám a jen si k němu zpět lehám.
,,Děkuju," šeptá a přitahuje si mě k sobě. Doteď jsem si nepřišla Robertovi nevěrná, ale to jsem si myslela že o tom Justin neví. A teď? Nejsem si skutečně jistá co právě dělám. Ležím jako zprkenělá a zírám do stropu. Ano to dělám. Pomáhám duševně chorému člověku.
,,Znervózňuješ mě," říká jedním dechem, který mi naráží do pokožky.
,,Za to se omlouvám," říkám bezvýrazně a trochu se uvolňuji.
,,Jak dlouho víš, že sem chodím?" Šeptám a hlavu si opírám o jeho hruď.
,,Od té doby, co si křičela dívčí jméno ze spaní a kopala do mě tak surově, že jsem se skoro tři dny nezvedl," odpovídá. Vysychá mi hrdlo a pomalu mi dochází kyslík. Snažím se nadechnout, ale cítím jen ostrou bolest po celém těle. Po chvíli se zhluboka nadechuji a vydechuji.
,,Nechtěl jsem říct nic špatnýho.."
,,To je v pořádku," zavírám oči a pravidelně dýchám.
,,Kdo je to Clariss?" ptá se mě a já přemýšlím nad vhodnou výmluvou, nakonec ale říkám pravdu.
,,Moje mrtvá sestra," říkám a cítím, jako kdyby ze mě opadla všechna zátěž světa.
,,Co se jí stalo?" kroutí mi vlasy a já krčím rameny.
,,Neumím to přesně popsat, jen vím, že jí někdo zastřelil, místo mě a já vyvázla jen s poškozením srdce,"
,,To je mi líto," Justin se zvedá z postele a mě nechává dál ležet. ,,Vrátím se do příjezdu tvých rodičů," poznamenává a s oblečením odchází pryč z místnosti.
Velmi krátká O.o Ale aspoň něco, nechci aby jste pak zapominali o čem byla předešlá část. Každopádně bych potřebovala vědět, jak se vám čte v přítomném čase, protože mě samotné trvalo, než jsem si zvykla na čtení v přítomném čase. Navíc potřebuji vědět, jestli to vůbec píšu správně, protože bych jinak musela přepsat skoro celou knížku, kterou možná během pár měsíců pošlu do nějakého zapadlého nakladatelství. Nakonec se chci zeptat, jak chcete abych psala čase? V minulém nebo přítomném? Mě se teď osobně víc zamlouvá přítomný čas, ale většinou to je obráceně. Toť vše. Děkuji vám za krásné komentáře a votes i když jich není tolik co minule<3 aspoň vím, kdo se mnou zůstává.<3
Chcete přidat kousek knížky, kterou mám v plánu ,,vydat?" ať vím jestli má vůbec cenu jí někam posílat:)
