I still love you (Book #2)

*17*

Chris měl pravdu. Nesnášela jsem ho a i přesto ho tak moc milovala. A proto jsem nemohla dopustit, aby teď byl sám. On tu pro mě byl, když měl Henry rakovinu, takže já tu pro něho budu, když má rakovinu jeho máma. A to je důvod, proč stojím před jeho domem. Slyšela jsem, že je někdo na zahradě, takže jsem se vydala tam. Ale byla tam jen pan a paní Hillovi.

"Dobrý den," zavolala jsem přes nízký plot. "Je Chris doma?" zeptala jsem se a snažila se nedívat vyděšeně na Chrisovu mámu. Měl pravdu. Vypadal slabě. Možná dokonce víc, než kdy vypadal Henry.

"Leno," usmála se paní Hillová. "Jakpak se máš? Dlouho jsem tě neviděla." 

"Mám se dobře," usmála jsem se. 

"To jsem ráda. A ano Chris je doma. Je vevnitř, tak běž," ukázala ke dveřím. 

"Děkuji," prošla jsem brankou a vešla do jejich domu. Slyšela jsem hlasitou hudbu z jeho pokoje, takže jsem zamířila tam. Dveře měl otevřená, takže jsem jen zaklepala. Stál u okna a sledoval své rodiče. Prudce se otočil a na tváři se mu objevil zmatek.

"Co tu děláš?" zeptal se. 

"Vím, že jsem ti napsala, že už tě nechci vidět.." začala jsem. "Ale v jednom jsi měl pravdu. Právě teď mě potřebuješ, protože já vím, jaké to je. A nechci aby si na to byl sám," opatrně jsem vešla do jeho pokoje. "Takže i když je na mě Josh naštvaný, chci být tady. S tebou." 

"Neber ten dopis vážně, Leno. Přestože tě miluju, musím tě nechat jít." 

"Ne," vyhrkla jsem.

"Ne?" zeptal se zmateně.

"Nemusíš. Protože jsem si už na tvoje chování zvykla," pousmála jsem se. "A vím, že to nikdy nemyslíš vážně," udělala jsem další krok. "Takže, co kdybychom si zašli do kina, nebo něco?"  

"Vážně?" viděla jsem na něm, že pořád neví, co udělat. Možná se dokonce i bál, že ho opustím stejně jako psal v tom dopise. Proto jsem přešla k němu a uchopila jeho tvář do dlaní.

 "Teď se na mě koukněte, pane Hille," zašeptala jsem. "Mě se jen tak nezbavíš dobře? I přesto, že nejsme spolu, mám tě ráda, rozumíš? Jsi můj kámoš, který teď má opravdu složité období, takže jako správná kámoška, tu budu pro tebe a budu se snažit aby si nemyslel na to, co tě trápí." 

"Kino neznělo až tak zle," zamumlal a já se potichu zasmála a odstoupila od něho. "Jsi si jistá, že je to kvůli Joshovi dobře?" 

"Hele," povzdychla jsem si. "Jo je na mě pekelně naštvaný, ale on neví co jsem zažívala, když měl Henry rakovinu. Neví, že lidi kvůli tomu potřebuji oporu. Někoho kdo jim budu rozumět." 

"Děkuju ti, Leno," zašeptal.

"Nemáš zač." 

"Můžu tě aspoň obejmout?" 

"Ty vždycky," přikývla jsem a omotala ruce kolem jeho těla.

Nakonec jsme do kina nejeli. Domluvili jsme se Sarah, že budeme u ní a pustíme si film. Chrisovi to nevadilo. Bylo fajn ho konečně vidět, se usmívat. Ale nemohla jsem si nevšimnout jak měl v očích stále smutek.  Postavila jsem se před televizi.

"Musíme dělat něco jinýho," řekla jsem. "Chrisi pořád myslíš na mámu. Dovol mi vymyslet něco, aby si na ní aspoň na chvíli zapomněl," vysvětlila jsem a podívala se na Sarah. "Jdeš do toho s náma, S?" 

"Jasně," vyskočila na nohy. "Co podniknem?" mrkla na mě. Znovu jsem se podívala na Chrise.

"Na co máš chuť?" přikývla jsem. "Na nějakou šílenou hloupost?" 

"To nemůžete myslet vážně," namítl pobaveně. 

"Ale můžeme," vyhrli jsme se Sarah zároveň. 

Došla jsem ke Chrisovi a vytáhla ho na nohy. "Hele ty si mi ukázal jaké to je žít, když mě Henry rakovinu. Takže ti to chci oplatit," usmála jsem se.

"Mám to!" vykřikla Sarah a mi se na ní podívali. "Moje teta pracuje v zoologické zahradě. Možná by mi půjčila klíčky a mohli bychom si udělat noční prohlídku," navrhla.

"To zní fajn," zamumlal Chris. 

"Fajn!" vykřikla nadšeně. "Jdu jí zavolat." Potom odešla vedle.

"Pořád mě můžeš nechat na pokoji, Leno. Budeš mít problémy," ozval se Chris a já se na něho podívala. Na rtech se mi vykouzlil úsměv. 

"Je mi to jedno," pokrčila jsem rameny. "Chci být tady. Chci být s tebou."