I still love you (Book #2)

*20*

Po škole jsem počkala na Joshe. Potřebovala jsem si s ním promluvit. Nemohla jsem mu už dál lhát o tom, co skutečně cítím. Věděla jsem, že mu ublížím. Ale kdyby to zjistil, nějak jinak bylo by to horší. "Ahoj, zlato," došel ke mě a políbil mě na tvář. "Tak o čem si chtěla mluvit?" 

"O nás," řekla jsem a rozhlídla se. "Ale tady na to není to nejvhodnější místo." 

"Dobře," přikývl zmateně Josh. "Můžeme jít ke mě do auta," navrhl a já přikývla. Spravila jsem si tašku na rameni a vydala se k jeho černému autu. Sedla jsem si dovnitř a počkala na Joshe. Když nastoupil jednu ruku přehodil přes opěradlo mého sedadla. "Tak," pobídl mě a já se nadechla.

"Ty víš, že se Chris vrátil," začala jsem. "A taky víš, že jsem s ním před lety chodila." 

"Vůbec nevím kam s tím směřuješ," svraštil nechápavě obočí. 

"Miluju tě, Joshi," zašeptala jsem a v mých očích se objevili slzy. Joshovi po tváři přelétlo pochopení. 

"Na tom, ale nezáleží. Jsi zamilovaná do něho," poslední slovo řekl, jako kdyby se mu strašně moc hnusil. A možná i hnusil. Odvrátil odemě hlavu a praštil do volantu. Trhla jsem sebou, protože jsem se ho lekla. "Měla by si říct," řekl potichu. 

"Joshi-" začala jsem.

"Běž!" vykřikl a já rychle otevřela dveře a vyskočila z auta. Ještě dřív než jsem stihla zabouchnout dveře se Josh rozjel a zmizel ze školního parkoviště. Všimla jsem si jak se po mě pár lidí pokukuje a snaží se zjistit, co se stalo. Se sklopenou hlavou jsem se vydala ke svému autu.

Nastartovala jsem a pomalu se rozjela domů. Zítra se koná ta charitativní akce a já tu pro mámu musím být, protože potřebuje pomoct. Na sedadle spolujezdce mi začal vyzvánět mobil, ale já měla co dělat abych přes slzy viděla na cestu. 

Když jsem konečně zaparkovala před domem, nějak jsem se dostala dovniř. Máma s tátou naštěstí byli pořád v práci, takže jsem se mohla v klidu uklidnit. Ale když jsem vešla do svého pokoje, všude okolo jsem viděla fotky s Joshem a moje ruka zajela na jeho náhrdelník. Došla jsem ke šperkovnici a náhrdelník a prstýnek sundala. Když bude chtít vrátím mu to.

"Leno jsi doma? Dveře byli otevřené," uslyšela jsem Sarah. Rychle jsem se vydala ke schodům. "Leno," povzdychla si Sarah, když mě viděla. Seběhla jsem schody a vběhla jí do náruče, kterou měla už nachystanou.

"Udělala jsem to," vzlykla jsem. "Nenávidí mě." 

"Odpustí ti to," hladila mě po zádech.

"Neodpustí," zakroutila jsem hlavou  a potom jsem už jen plakala.

Sarah mi dokonce donesla zmrzlinu, kterou jsme dojedli dřív než se máma s tátou vrátili. Pozorovala jsem jak Sarah odjíždí a potom jsem sešla dolů a zamířila do kuchyně.

"Ahoj," usmála jsem se, co nejnormálněji, aby nic nepoznali. "Jak bylo v práci?" 

"Dobře, sluníčko," usmál se táta a rozvázal si kravatu. "Ale jsem rád, že už jsem doma," zasmál se a já se ušklíbla. Jediná věc, co na své práci opravdu nesnášel, bylo to, že musí nosit kravatu. 

"Co bude na večeři?" nakoukla jsem se přes mámino rameno.

"Špagety," usmála se a pohladila mě letmo po zádech. Přikývla jsem a sedla si ke stolu naproti tátovi, který si rozložil a začal číst. "Zlato dojde zítra na akci i Josh?" zeptala se bez toho aby věděla, co mi to udělalo. Když jsem neodpovídala, odložila vařečku a otočila se ke mě. "Panebože co se stalo?" objala mě a klekla si ke mě.

"Rozešli jsme se," špitla jsem a všimla si jak se na mě táta nenápadně podíval.

"Proč? Vždyť jsem myslela, že je to mezi vámi dobré."

"Bylo," přikývla jsem. "Ale potom jsem si uvědomila, že jsem pořád zamilovaná do Chrise."

"Takže co teď budeš dělat?" zeptala se.

"To nevím."