I still love you (Book #2)

*11*

Chris

(flasback)

Balil jsem si svou tašku, abych stihl letadlo. Henry naštěstí nebyl doma, takže jsem mu nemusel vysvětlovat, proč odlétám domů. Vzal jsem tašku, obul se a otevřel vchodové dveře.

"Jezíš Clarke!" vyhrkl jsem. "Co tu děláš?" 

"Odjíždíš?" zeptala se. 

"Jo a celkem dost spěchám," povzdychl jsem si. "Tak jestli můžeš jít?" 

"Kam jdeš?" nadzvedla jedno obočí a opřela se o trám dveří. Ruce si založila na hrudi.

"Musím letět za ní," řekl jsem. Věděl jsem, že i když nevyslovím její jméno Clarke pozná, o kom mluvím. "Nemůžu bez ní být." 

"Děláš si legraci? Co na ní vidíš? Nepatří do tvého světe, Chrisi."

"Miluju jí," zašeptal jsem. Clarke se rozesmála. 

"Vždycky jsem věděla, že jsi zbabělec," řekla když se přestala smát,

"Proč jsem zbabělec?" zeptal jsem se zmateně.

"Zamiloval ses do mladší holky. Ani nechodí na vysokou. Jenom zbabělci se v této době zamilují," bylo mi fuk, jestli jsem zbabělec kvůli tomu, co cítím k Leně.

"Máš pravdu," přikývl jsem. "Hádám, že jsem zbabělec," vykročil jsem z bytu a Clarke musela ustoupit. Zabouchl jsem dveře a zamknul. "A teď mě omluv, musím si jet pro holku, kterou miluju." 

Vzpomínka na setkání s Clarke mi v hlavě vyskočila nečekaně. "Hej Chrisi jsi v pořádku?" ozvala se Lena. Koukl jsem se na ní a zjistil, že mě pozoruje. Ona za to stála. Vždycky za to bude stát. Usmál jsem se přikývl. Když jsem stočil svůj pohled zpět k silnici, zjistil jsem, že už budeme na místě. 

"Už tam budeme," upozornil jsem Lenu, která vykoukla ven.

"Kde to jsme?" zeptala se zmateně. Vjel jsem na parkoviště a zaparkoval. Potom jsem se otočil čelem k Leně.

"Slíbíl jsem ti, že tě vezmu do Paříže. A opravdová Paříž je celkem daleko na jeden den. Takže-" odmlčel jsem se, abych jí trochu napjal. "Jsem tě vzal na místo zvané Město lásky alias Paříž." 

"Chrisi-" vydechla. "Jak si na toto místo přišel?" 

"Jezdil jsem sem celkem často s našima," vysvětlil jsem. Potom jsem vystoupil a obešel auto, abych mohl otevřít i její dveře. "Vystupovat, Princezno," usmál jsem se. Lena se potichu zasmála a vystoupila. Otevřel jsem kufr auta a vytáhl piknikový koš.

"Ty plánuješ i piknik?" zeptala se překvapeně.

"Ano," přikývl jsem. "A ne ledajaký! Piknik na tom nejkrásnějším místě." Zamknul jsem auto a natáhl k Leně ruku. "Můžeme jít?" zeptal jsem se. Lena se koukla na mou ruku a potom do mé tváře. Nakonec přikývla a chytla se mě.

Vedl jsem jí lesní cestou, kde jsme potkali pár turistů. Ale já Lenu vedl na místo, které nikdo nikdy ještě neobjevil. Když jsme tam došli, Lena se zastavila. Podíval jsem se na ní a na rtech se mi vytvořil úsměv. Vypadala tak dokonale, když si všechno prohlížela. Nedivil jsem se jí. Už jako malýmu klukovi mi toto místo přišlo kouzelné.

"Pojď," řekl jsem potichu a dovedl jí na malý palouček přímo u jezera. "O tomto místě nikdo neví. Je mi líto, že jsme museli jít přes ty keře, ale zaručuje to soukromí," vysvětlil jsem s úsměvem a pustil její ruku, abych mohl vytáhnout deku a položit jí na zem.

"Je mi jedno, že jsem šla přes ty keře. Za toto to stálo," ušklíbla se a začala se znovu rozhlížet. Přestal jsem se hrabat v piknikovém koši a pozoroval jí. Vlasy se jí leskly ve sluneční záři a na tváři měla ten nejdokonalejší úsměv. Možná jsem byl zbabělec a miloval jsem dívku, která byla ještě na střední, ale to mi bylo jedno.

"Co se na mě tak koukáš?" zasmála se a její smích zněl jako drobné zvonečky. 

"Jsi krásná," řekl jsem a Lena se zarazila. Ruka jí vystřelila ke krku, kde měla náhrdelník ve tvaru srdce s písmenem J. "Promiň."

"Jsme kamarádi ne?" zeptala se.

"Jasně," přikývl jsem a pousmál se. 

"Chrisi.." udělala ke mě krok, ale potom se zarazila. Nevím proč, ale v hlavě se mi objevila další vzpomínka ze včerejška.

(Flashback #2)

Dojel jsem před můj dům a všiml jsem si že tátovo i mámino auto je před garáží. V tuto dobu by měli být oba v práci. Vystoupil jsem z auta a z kufru si vzal svou tašku. Potom jsem zamknul auto a vydal se k domu.

"Mami? Tati?" zavolal jsem mezitím, co jsem si vyzouval boty. 

"Chrisi to jsi ty?" ozvalo se z obyváku. Tašku jsem nechal na botníku a vydal se tam. Ale na to, co jsem viděl jsem nebyl připravený. 

"Mami..?" zašeptal jsem. "Co se to děje?" její nádherné hnědé vlasy, byli pryč. Když říkám pryč, tak to myslím tak, že místo vlasů měla jen šátek. 

"Co tu děláš?" ozval se táta. "Nečekali jsme tě." 

"To vidím," přikývl jsem a pořádně si prohlídl mámu, která ležela na gauči zakrytá dekou. 

"Už mu to musíme říct, zlato," zašeptala máma slabým hlasem. Táta přikývl a pomohl jí se posadit. "Posaď se broučku," poplácala na místo vedle sebe a já poslech. Vzala mě za ruku a pevně jí stiskla. Její pleť vypadala tak bledě a křehce. "Nechtěli jsme ti to volat, abychom tě nerozptylovali ve škole.." začala. "A opravdu nás mrzí, že jsme ti to zatajili, ale udělali jsme to kvůli tobě." Znovu mi stikla ruku a já věděl, že to co mi teď řekne mi změní celý svět. "Chrisi já-" uprostřed věty se zarazila a rozkašlala se. Táta u ní byl během sekundy a podával jí kapesník, který si přiložila k ústum. Když ho potom odtáhl, všiml jsem si, že je rudý od krve.

"Mám rakovinu, Broučku," zašeptala. Vyděšeně jsem se na ní podíval. Potom jsem se podíval na tátu, který jí pozoroval s bolestí v očích.

"Já," zašeptal jsem a stoupl. "Musím jít." vyšel jsem z obyváku a nevšímal jsem si toho, že na mě volají. Potřeboval jsem jediného člověka. Lenu.

Přestal jsem vzpomínat a podíval se na Lenu, která mě pozorovala. 

"Musím ti něco říct."