Chodící dominance

Tajemství

Kattin pohled

Probudila jsem se v Nicově náruči a ještě pořád jsem pobírala vše, co se odehrálo včera večer.
Nico si ještě v klidu oddechoval a já jsem jej s údive pozorovala. Rozcuchané vlasy mu zakrývaly obličej, který měl z časti schovaný pod pravou paží a vypadal u toho jinak než obvykle. Mohla bych i říct, že vypadal roztomile a byla by to pravda.
„Budeš mě takto dlouho pozorovat?" zamumlal z ničeho nic, čímž mě vylekal.

„Vzbudila jsem tě?" zeptala jsem se a provinile se na něj ušklíbla. On se na mě jen zářivě usmál a zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Letmo mě políbil na čelo a zmizel v koupelně. Já jsem se jen usmívala a koukala do blba.

Jako teenager jsem totiž vždy toužila mít po svém boku někoho jako je právě tento výjimečný muž, někoho, v jehož náruči budu každý večer usínat a ráno se v ni probouzet. Posledních pár dnů se mi s ním plní jeden sen za druhým a já jsem šťastná. Proč bych také nebyla, že?
O mých rodičích už jsem nějakou tu dobu neslyšela a jsem za to ráda, Nico se mi v rámci možností věnuje a dává mi najevo jeho sympatie a jako bonus jsem teď s ním konečně v bezpečí. Cítím se skvěle a nelituju svého rozhodnutí zůstat s ním. Mé city k němu se začínají pomalu stupňovat, ale nechci tím nějak říct, že bych se do Nica zamilovala. To ještě z daleka ne, je na to moc brzy a musíme se ještě lépe poznat a naučit se více vzájemně respektovat a věřit si.

„Tak co bys chtěla dnes dělat?" vyšel už převlečený z koupelny a vytrhl mě z přemýšlení. Byl převlečený v černých kalhotech, ve kterých měl zastrčenou bílou košili u niž si ještě dopínal poslední knoflíček u krku. Na levé ruce měl, pro něj typické černé hodinky. Měl takový svůj formální styl, kterým se od těch ostatních výrazně lišil a Nico tak vystupoval z řady obyčejných mužů, nejen stylem oblékání, ale chováním a vystupováním.
„Já," zakoktala jsem, protože mě vyvedl svým vzhledem z míry „nevím."

Vykoktala jsem ze sebe konečně svou odpověď a přestala na něj zírat, protože jsem vypadala určitě divně.

„Můj přítel Philip dnes pořádá ve své vile kousek za městem soukromý večírek a oba dva jsme zváni, tak mě napadlo, že bychom jej mohli navštívit. Již dlouhou dobu jsme se neviděli a rád bych si na chvíli oddychl od všech těch povinností a na malou chvíli se odvázal a pobavil," navrhl Nico svůj plán dne a mě přišlo, že mi tuto informaci spíše oznámil, než aby ho zaujímal můj názor. Na druhou stranu, moc ráda poznám Nicovy přátele.
„Moc ráda," odpověděla jsem bez váhání a Nico se jen vítězně ušklíbl, popadl svůj telefon na Převlékla jsem se tedy i já a vydala se za Nicem dolů. Ten už seděl u stolu a snídal zeleninový salát. Povšimla jsem si, že kousek od jeho levé ruky ležela na stole ještě jedna miska se tímto jídlem. Usadila jsem se ke stolu po jeho levici a poděkovala mu. Nico na mě jen kývl a nadále mi nevěnoval jeho pozornost.
V úplné tichosti jsme posnídali a on se následně s omluvou vytratil do své pracovny, protože si potřeboval vyřídit ještě nějaké obchodní záležitosti.
Já jsem zatím naskládala nádobí do myčky a vydala se na milovanou zahradu. Chtěla jsem být chvíli sama a tak jsem se uvelebila v altánovém křesle a jen pozorovala okolní nádhernou krajinu. Byla jsem sama ani ne deset minut a už seděl v křesle naproti mě opět vysmátý Luke.

„Ahoj Kattie," vycenil na mě jeho zářivé zuby a nepřestával se usmívat.
„Ahoj Luku," oplatila jsem mu úsměv a čekala, co je příčinou jeho zájmu mne vidět.
„Nico tě zase nechal samotnou?" vyzvídal a přišlo mi, jako by chtěl na něco narazit.
„Kam touto otázkou míříš?" zeptala jsem se narovinu, protože jsem nechtěla chodit okolo horké kaše.
„No já jen, že teď má hodně starostí, ale i tak by se ti mohl více věnovat," ušklíbl se Luke a poškrábal se na zátylku.
„Jaké starosti?" zeptala jsem se rozhozeně. Bála jsem se, že to je kvůli mně, nebo mé rodiny. Nechci Nicovi přitěžovat a už vůbec ne mu jakýmkoliv způsobem komplikovat život.
"To ti nemůžu říct, srdíčko," zalaškoval "ale neboj, Nico si to dokáže všechno sám vyřešit, tak se mu do toho nemotej a užívej si chvíle klidu, dokud máš možnost," skončil Luke a na tváři mu zůstal mírný úšklebek.
Vím přesně, na co naráží a proč vyhledává mou přítomnost, ale já nejsem ten typ dívek za jakou mě má. Já mu do postele nevlezu a ani bych nikdy nevlezla.
„Já vím, a proto chci být teď sama a nikým nerušena," vítězně jsem se na něj usmála a Luke se neochotně odporoučel.
Teorie o Lukovi se mi vyplnila, ale o Nicovi? V žádném případě! Nico mi všechny moje domněnky vyvrátil a ukázal mi aspoň z části jaký je. Ani nevím, jak dlouho tady takhle nad tím vším uvažuji, až když mě Don s Elisabeth vyruší.
„Kattie, oběd je připravený," promluvil Don s energickým úsměvem na tváři.
„Dobře, už jdu," odpověděla jsem a následovala je až do jídelny spojené s kuchyní. Usedla jsem po levici Elisabeth a začala pohledem vyhledávat onoho záhadného muže. Nebyl tady a to mě znepokojilo.
„Kde je Nico?" zeptala jsem se starostlivě.
Don už se nadechoval, aby mi mohl odpovědět mou otázku, ale přerušil ho u toho přicházející Nico s unavenýma očima, nejspíše z nepřetržitého zírání na obrazovku notebooku.
„Už jsem tady, omlouvám se, zdržel mě Rob," vysvětlil svůj pozdní příchod a usedl ke stolu hned vedle mě. Věnoval mi krátce svůj úsměv a pustil se s chutí do jídla jako zbytek jeho rodiny.
U oběda proběhlo pár nepodstatných rozhovorů mezi Nicem a Donem, jinak se nic moc neprobíralo. Znepokojovalo mě však to, že Nicovi něco dělá starosti a já nevím co to je a nemůžu mu s tím nijak pomoc. Luke mě ujistil, že se to mé osoby netýká, ale já mám takový divný pocit, že to tak vůbec není.

Po obědě se všichni až na mě a Nica vydali k sestře Elisabeth, tedy k Mie na návštěvu, a my s Nicem se šli připravit na dnešní večírek.
Zavřeli jsme se nahoře v naší společné ložnici a začali s výběrem oděvu. Nico snad nikdy neměl stav, kdy by nevěděl, co si má na sebe obléci. Zmizel s černým sakem a motýlkem do koupelny, což znamenalo, že výběr šatů zůstal na mně a musela jsem se s tím poprat sama. Na konec v mém srdci zvítězily červené elegantní šaty, které byly přímo stvořeny na tento večírek.
Protože Nico obsadil koupelnu, tak jsem se musela převléct tady v pokoji. Šaty mi padly perfektně a zbývalo mi jen dopnout si zip na zádech šatů. Najednou se za mnou objevil on a jemně mi pomohl se zipem.

„Děkuji," usmála jsem se na něj a projela si ho pohledem. Vypadal dokonale, jako každý den.
„Moc ti to sluší," pochválil mě a já jsem se začala červenat.
„Tobě samozřejmě taky," usmála jsem se na něj.
„Děkuji, pojď, auto je již přistaveno před vchodem," poznamenal a nabídl mi jeho rámě. Já jsem se do něj zavěsila a vydala se po jeho boku k již zmiňovanému autu.

Gentlemansky mě nechal nastoupit první a poté se usadil hned vedle mě. Dal povel řidiči a ten hned vyjel z pozemku Whiteových a zamířil k Philipově vile, která se nacházela pro mě neznámo kde.