Chodící dominance

Cesta

Kattin pohled

„Ve čtvrt na devět," odpověděla Olivie s širokým úsměvem na tváři.
„A jak to máš vlastně tedy v plánu? Jak se dostaneme na letiště?" zasypávala jsem ji různými otázkami a chtěla znát všechny podrobnosti a být si svým rozhodnutím na sto procent jistá.
„My už na letišti dávno budeme Kattie. Nico a Philip nás vezmou s sebou abychom se s nimi rozloučily a poté si spokojeně odletí s domněním, že budeme sedět doma na zadku a vyčkávat na jejich návrat," šibálsky se zasmála a musela jsem uznat, že měla vše dobře promyšlené.

„Dobře a co uděláme potom?" stále jsem měla pochybnosti.
„Zkontaktovala jsem se s jedním nájemným vrahem, který působí poblíž Chicaga a kdysi pro naši rodinu pracoval, ten celou situaci vyřídí bez ztrát. Má pod sebou hodně lidí, takže budou v převaze."
„Dobře, měla bys už raději jít, ať nevzbuzujeme moc pozornost. Uvidíme se tedy zítra na letišti," rozloučila jsem se s Oliv a musím uznat, že její plán byl brilantní.
„Dobře, tak ahoj zítra," oplatila mi úsměv a odešla.
Já jsem se vzápětí odebrala do knihovny a usedla do koženého křesla. Dneska jsem se necítila vůbec dobře. Byla jsem slabá a unavená. Vytáhla jsem si tedy hned první knížku z knihovny, která mě zaujala a s chutí jsem se pustila do čtení.
„Co tady tak sama děláš?" uslyšela jsem Lukův otravný hlas.
„Čtu si, přijel už Nico?" zajímala jsem se.
„Ne, přijede asi až k večeru. Mám se o tebe tedy postarat já. Chceš donést něco k jídlu, nebo nějaký čaj? Dnes si vůbec nic nejedla a vypadáš, hrozně," řekl provinilým tónem v hlase.
„Čaj by byl super. Děkuju," nuceně jsem se na něj usmála a opět se začetla do knihy.
Luke byl však za chvíli zpátky a položil mi na stoleček vedle křesla hrníček s horkým čajem.
„Děkuju," zachraptěla jsem a usrkla si teplou tekutinu z hrníčku.
„Nemusíš se o Nica bát Katt," promluvil Luke a usedl do křesla po mé levé ruce.
Já jsem mu však na jeho snahu mě uklidnit nijak nezareagovala. Měla jsem totiž jiné plány, než sedět doma na zadku jako poslušná manželka, která nemá žádnou moc. Nebojím se toho, že by se na mě Nico nahněval, nebojím se ho, nemůžu tímto krokem nic ztratit, ba naopak.
„Půjdu si lehnout, jsem unavená," promluvila jsem po dlouhé odmlce a vydala se s hrníčkem v ruce do ložnice. Nebylo by to tak, že bych před nim utíkala, nebo něco takového, ale nebylo mi opravdu dobře. Bolelo mě břicho, jako když mě kdysi otec zbil a kopal a moje hlava byla jako kdyby měla každou chvíli explodovat. Zalehla jsem si tedy hned do postele a pokusila se z toho vyspat, což se mi po chvíli i povedlo.

„Spíš, Katt?" uslyšela jsem Nicův hrubý hlas a pomalu jsem otevřela své ospalé oči.
„Teď už ne, co potřebuješ?" zachraptěla jsem ospalým hlasem a posadila se.
„Chci ti říct, že zítra brzy ráno odlétáme s Lukem a Philipem do Bellwoodu, kde se ukrývá tvůj otec a jednou pro vždy to ukončím," celou dobu co mluvil, měl nasazený kamenný výraz a nedal najevo jakoukoliv emoci.
„Fajn," odbyla jsem ho svou odpovědí a po včerejší hádce jsem se s ním nechtěla opět přít o to jestli zůstane a nebo poletí pryč.
„Fajn? To je vše co mi na to řekneš?" nechápal mou odpověď, „po včerejšku, co bys udělala vše pro to, abych zůstal, a teď mi řekneš fajn? Co se stalo Kattie?" mírně zvýšil svůj hlas, ale já jsem zůstávala zcela klidná.
„Nemá cenu se nadále snažit, když tě nepřinutím zůstat ani já," ironicky jsem se na něj usmála a doslova mi dělalo radost, když jsem měla navrch.
„Co to má znamenat? Jsem zmatený," zoufale si prohrábl své vlasy a pohled upřel na jeho společenské boty. Já jsem jen mlčela. V tuto chvíli jsem nenacházela žádnou odpověď.
„Doprovodíš mě aspoň zítra na letiště?" prolomil ticho, protože až moc dobře věděl, že na jeho otázky nenachází ani on sám odpovědi.
„Ne," nechala jsem se ho v tom aspoň trochu vymáchat, aby věděl, jak se cítím. Jeho zoufalý pohled mi však doslova rval srdce ven z těla a svíral má plíce.
„Dobře" zašeptal a už se chtěl vydat na odchod, ale já jsem ho razantně zachytla za ruku a přitáhla si jej do polibku.
„To víš, že s tebou pojedu," zašeptala jsem proti jeho rtům a neunikl mi tak ani jeho mírný úsměv.
„Luke nám připravil večeři, půjdeme?" políbil mě na nos a bez vyčkání na mou odpověď si propletl prsty mezi těmi mými a už mě táhl dolů po schodech přímo do kuchyně, odkud vycházela příjemná vůně.
„Co to bude, až to bude?" usmála jsem se na Luka a usadila se s Nicem ke stolu.
„Steaky," zazubil se a ochotně nám večeři donesl až pod nos.
„Dobrou chuť," promluvil na oplátku Nico, hned co jsme všichni tři seděli u stolu.
„Kde je vlastně Don a Elisabeth?" vyzvídala jsem, protože jsem je poslední dobou vůbec neviděla.
„Odjeli společně s Miou a Robertem na nějakou chatu. Vrátí se příští týden," odpověděl Luke a konečně se pustil s chutí do jídla.

Všichni tři jsme tedy společně povečeřeli a poté jsme se s Nicem odebrali zpět do pokoje. Cítila jsem se o něco lépe, ale stále to nebylo dobré.
„Půjdu si už lehnout, jsem unavená," pokřikla jsem na Nica, který ihned zmizel v koupelně. Odpovědi jsem se nedočkala, a tak jsem to brala jako jeho souhlas.
Uvelebila jsem se v posteli a přikryla se celou peřinou. Nico po chvíli vyšel z koupelny jen v pyžamových kalhotách a s neposedně rozcuchanými a mokrými vlasy. Ihned si to zamířil ke mně do postele a nedobrovolně jsem mu uvolnila kousek peřiny. Přitulila jsem se k němu a užívala si každou vteřinu v jeho náruči. Mohla to být totiž ta poslední, kterou jsem s ním strávila.
„Dobrou noc," líbl mě na čelo a přitáhl si mě ještě blíže k tělu.
„Dobrou," zamumlala jsem něco na tento způsob a ve chvilce jsem usnula.

„Vstávej, ospalče," probudil mě Nicův vysmátý hlas a protože jsem nijak nezareagovala, tak ze mě strhl zahřátou peřinu.
„Ale notak," zaprotestovala jsem a upřela svůj pohled na již upraveného Nica ve skvěle padnoucím černém obleku.
„Za patnáct minut vyrážíme. Počkám tě dole," široce se usmál a následně opustil pokoj.
„Super," řekla jsem do prázdna a vydala se do koupelny. Vyčistila si zuby, rozčesala vlasy a vydala se zpět do pokoje, přesněji ke skříni.
Volba oblečení pro dnešní den byla hned od začátku zcela jasná. Černé společenské šaty sahající těsně pod kolena a s krajkovými rukávy. Převlékla jsem se tedy, popadla do ruky telefon a vydala jsem se dolů za Nicem.

„Jsi nádherná, Kattie," věnoval mi letmý polibek a vydali jsme se společně do auta.

„Mohu si k tobě dát telefon? " zeptala jsem se ve spěchu a Nico mi ho s úsměvem uschoval do vnitřní kapsy jeho saka.

Nasedli jsme do zadní části auta a Nico dal povel řidiči, abychom se vydali na letiště. Celou cestu jsem si pohrávala s Nicovou rukou a on na oplátku s tou mou. Kousek před letištěm jsme však nečekaně najeli na polní cestu, tím pádem sjeli z cesty a mě ihned zamrazilo, protože jsem věděla, že tohle v plánu určitě nebylo.
„Kam to jedeš?! Letiště je támhle tím směrem!" pokřikl ihned Nico na řidiče a když se mu nedostavila odpověď, tak na něj vytáhl svou zbraň, kterou měl zastrčenou za opaskem.
„Tak znovu! Kam to sakra jedeš?!" zavrčel na něj Nico a namířil mu na spánek hlaveň zbraně.