Chodící dominance

Nový "začátek"

Kattin pohled

„Otec s matkou se to určitě dozvědí," řekl Nico hned poté, co jsme se ocitli před vchodovými dveřmi našeho domu.
„Jak si myslíš, že zareagují?" odpověděla jsem a následovala Nica do naší ložnice.
„Netuším, ale chci se od nich teď držet co nejdál, aby jim nehrozilo takové nebezpečí. Musíme se co nejrychleji přestěhovat," svlékl ze sebe krvavou košili a vydal se do koupelny.
Břicho měl skoro samá modřina, ale s Nicem tyhle "bolístky" ani nehnuly.
„A kam?" neváhala jsem a následovala jej.
„Docela velký kus od města jsem nám koupil takovou menší vilu na okraji lesa. V okolí pěti kilometrů nic není a budeme tam zatím v bezpečí," falešně se na mě usmál a já jsem ho ihned bleskově objala. Až moc dobře jsem vytušila, že mě teď bude potřebovat.
„Stále tomu nemohu uvěřit, Kattie," zavzlykal do mých vlasů a pevně mě přitiskl na jeho pochroumané tělo.
„Jsem tady s tebou Nico a vždycky budu, zvládneme to společně," snažila jsem se mu být co největší oporou, ale i já sama jsem se cítila stejně hrozně jako on.
Cítím se z části opuštěná, slabá, raněná, ale na druhou stranu mé srdce prahne po pomstě.
Za zátylek jsem si přitáhla Nicův obličej blíže k tomu svému a pošeptala jsem mu do ucha: „Ani zdaleka si nedokáži představit, jak tě takováto ztráta bolí, ale slibuji ti, že i kdybych to měla udělat já sama, tak jim oběma proženu bez mrknutí oka a jakéhokoliv zaváhání kulky hlavami."
Nico se šibálsky usmál a hluboce se mi zahleděl do očí. Do dlaní uchopil můj obličej a ušklíbl se.
„Nechci z tebe udělat něco čím bys nikdy nechtěla být. Zvládnu to i sám Kattie," políbil mě na špičku nosu a vyčkával na mou odpověď.
„Nico, já už taková nyní jsem. Ani nevíš, jak moc toužím po pomstě. Chci do toho jít s tebou a pomstít Philipa," zářivě jsem se na něj usmála a spojila naše rty.
Nico se po chvíli do polibku usmál a zašeptal proti mým rtům.
„Lepšího komplice bych si ani přát nemohl," svinul si mě do objetí a zabořil si hlavu do mých vlasů. Já jsem mu prsty kreslila na záda spirálky a oba dva jsem jen tiše stáli.
„Půjdeš se mnou do sprchy?" zamrmlal ospale a já jsem ho na souhlas políbila na temeno.

Nevím, jestli by se dalo zrovna říkat, že jsme si dali společnou sprchu, protože jsme jen stáli ve sprše ve vzájemném objetí. Bylo to však skvělé na pročištění hlavy. Oba dva jsme přemýšleli a přítomnost toho druhého nám dodala potřebnou sílu. Já jsem poté zůstala v koupelně a začala si fénovat vlasy. Nico odešel zpět do pokoje, ale nijak zvlášť jsem se nezabývala tím, co budeme dělat ve zbytku dne. Usušené vlasy jsem si ještě učesala a vydala se za Nicem do ložnice, kde se však nenacházel.
„Kde sakra je?" řekla jsem si a vydala se po schodech dolů do kuchyně.
Byl tam jak Nico, sedící v černém obleku, tak i Luke v elegantní modré košili a černých kalhotách. Na oba dva jsem se nuceně usmála a sedla si vedle Nica na barovou židli.
„Takže už dnes potřebujeme odjet," řekl Nico a usrkl si z šálku kávu.
„Dobrá, ale jak to chceš sdělit rodičům? A jak to vlastně bude nadále?" vyzvídal Luke.
„Rodiče se to dozvědí včas, toho se neboj. Náš další krok vpřed musím pořádně promyslet, ale neobávej se, včas tě informuji," sebejistě odpovídal na Lukovy otázky a nedal na sobě znát jakýkoliv pocit smutku či stesku. Byl zcela vyrovnaný a jeho maska byla až překvapivě věrohodná.
„Dobře, zůstaneme tedy v kontaktu," usmál se na Nica a společně si podali ruce.
Nico dopil kávu a hned vzápětí mě už táhl do garáže.
„Kam to jdeme Nico?" poslušně jsem ho následovala a usedla do černého Mercedesu.
„Domů," podíval se na mě a nastartoval auto.
„A co naše věci? Není na to nějak brzy?" byla jsem celkem rozhozena, protože toho na mě dneska bylo hodně.
„O vše jsem se postaral," věnoval mi stručnou odpověď a já jsem nejspíše naposledy viděla tento dům.
Část cesty jsem pozorovala krajinu zpoza okýnka a když se začalo stmívat, tak jsem samovolně usnula. Vzbudil mě až Nicův chraplavý a ospalý hlas, když jsme se ocitli u našeho nového domova. Ihned oběhl auto, gentlemansky mi otevřel dveře a vyčkal, než vystoupím. Poděkovala jsem mu letmým polibkem na neoholenou tvář a hned vzápětí nás oba dva ovál studený vítr. Nico mi zdvořile nabídl sako, do kterého jsem se ihned zabalila a společně jsem se vydali dovnitř vily. Byla malá, ale útulná. Vstupní hala byla celá prosklena a navazovala na obývací pokoj spojený s kuchyní a jídelnou. Obývací pokoj zdobil obrovský krb a cela tato místnost na mě působila klidně a útulně, stejně i jako zbytek domu. Ruka v ruce jsme se s Nicem vydali po schodech, které se nacházely na pravé straně ve vstupní hale, do druhého patra, kde se nacházela naše nová ložnice a Nicova budoucí pracovna.
„Je to tu nádherné," usmála jsem se na Nica a posadila jsem se na postel v naší ložnici hned vedle něj.
„Bude to těžké, Katt," povzdychl a já jsem se dnes v jeho náladovosti zcela ztrácela.
„My to zvládneme, protože máme jeden druhého," přivlastnila jsem si jeho levou ruku a sevřela ji ve svých dlaních.
„Bojím se. Bojím se o tvůj život, život mého bratra a životy mých rodičů. Nikdy jsem nebyl tak slabý a vystrašený jako dnes, kdy jsem viděl umírat Philipa. Stále v sobě mám ten ohromný vztek z bezmoci, kterou jsem tehdy měl," svěsil poraženecky svou hlavu a nepřítomným pohledem zíral do země. Mlčela jsem. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět a tak jsem jej pouze obejmula a věnovala mu letmý polibek na čelo.
Jen tak jsme tiše seděli a užívali přítomnost toho druhého. Když už jsme oba dva zívali únavou, tak jsme se převlékli a společně se uložili ke spánku.
„Dobrou noc, Kattie," zašeptal Nico a já jsem se mu následně svinula do objetí.
„Dobrou noc Nico."