Chodící dominance

Svatba?!

Kattin pohled

Došli jsme společně do jídelny, kde už seděl Philip s Olivii a netrpělivě na nás čekali.
„Nico, tyhle věci si nechte na doma," rýpl si do nás Philip a Nico ho za to zpražil svým pohledem.
„Jste jako malí," vložila se do toho Olivie a s otráveným pohledem a protočením očí se pustila do jídla.
Nechápala jsem, co má dnes za problém. Byla na všechny nepříjemná a vůbec nezlehčovala naší situaci.
„Nevšímej si ji," pošeptal Nico a uchopil pod stolem mou ruku, kterou jsem měla položenou na stehně. Propletl naše prsty, usmál se na mě a naše ruce skončily na jeho stehně.
„Co se to s tebou sakra děje, Olivie?!" vyjekl Philip a očividně to jeho trpělivá povaha už nevydržela.
„Co by jako mělo?!" odvětila s arogantním tónem v hlase a tím celý rozhovor nabral na obrátkách.
„Tvé dnešní chování. A ani nevíš, jak velmi mě irituje tvůj přístup k závažným věcem," vyjekl na ni rozčílený Philip.
„Mě se to netýká, tak proč bych se o tyto věci měla zajímat. Je to tvůj a Nicův problém tak si to vyřešte vy sami,"
S Nicem jsme jen nevěřícně poslouchali celý rozhovor a snažili se pobrat Oliviina slova.
„Philip ji o tom snad neřekl?" zašeptala jsem k Nicovi a ten jen pokrčil rameny, protože ani on nebyl obeznámen s celou situací mezi Philipem a Olivii.
„Tak tebe se to teda rozhodně týká! Říkal jsem ti snad, jak se věci mají a jaké nám všem hrozí nebezpečí!" vyskočil Philip od stolu a začal nervózně pochodovat kolem stolu.
„To si myslíš ty," zašeptala Olivie a myslela si, že ji nikdo neuslyší. Já jsem to však zaslechla a podle pohledu na Philipa a Nica jsem byla asi jediná, protože nijak nezareagovali.
Co to mělo znamenat? Olivie snad ví něco co my ne?
Její slova jsem si zatím nechala jen pro sebe, ale nadále okolo nich bylo tolik nezodpovězených otázek.
„Jdu se projít, tady už to vážně nevydržím," řekla Olivie a odešla z jídelny jako malé naštvané dítě, kterému rodiče zakázali sledovat pohádky v televizi.
Philip ještě mávl na jednoho muže z ochranky, aby na ni dal pozor a poté se už plně věnoval nám.
„Omluvte ji. Netuším, co to s ní dneska je. Asi má své dny, nebo se špatně vyspala," zavtipkoval a usedl si zpátky ke stolu.
Pousmála jsem se a konečně jsme se všichni pustili do jídla. Nikdo z nás nic neřekl a tudíž mezi námi panovalo přímo hrobové ticho. Po obědě jsme se odebrali do obývacího pokoje s obrovskou plazmovou televizí a šedivým gaučem. Všichni tři jsme se na něj usadili a Nico konečně navázal konverzaci.
„Nerad to říkám Philipe, ale ta holka před tebou něco tají. Mám na lidi dobrý odhad, to přeci sám víš a na Olivii mi dnes prostě něco nesedí."
„Ano, já vím. Hned co se vrátí domů, tak si spolu promluvíme," odpověděl Philip a poškrábal se z nervozity na zátylku.
„Nejen že mám obavy z Kattina otce a Leea s Henricem, ale teď už i z Olivie," přiznal se Nico. Já sama jsem se toho všeho taky bála, ale museli jsme být všichni silní a postavit se tomu čelem. Chtěla jsem jim pomoc a vyřešit to nějak, ale nic mě nenapadalo. Vůbec nic.
Nico si jen povzdechl a z jeho výrazu jsem mu snadno vyčetla, že už by se rád navrátil domů.
„Moc rádi jsme tě opět viděli Philipe, ale už budeme muset jít. Chtěl bych ještě vyřešit nějaké záležitosti ohledně svatby," řekl Nico mezi tím, co jsme se zvedli z gauče.
„Dobře určitě budeme v kontaktu a kdyby se něco dělo, tak mě hned informuj a já u vás hned budu," usmál se na nás Philip a rozloučil se s námi.
„Díky, Philipe," podali si spolu ještě přátelsky ruce a poté už jsme se s Nicem konečně vydali k autu.
Opět mi otevřel dveře spolujezdce, vyčkal, než nastoupím a až poté nastoupil i on sám. Myslím, že přišla správná chvíle říct Nicovi Oliviina slova. Počkala jsem ještě, než jsme opustili Philipův pozemek a poté jsem se odvážila.
„Slyšel jsi to, co si zašuškala Olivie, když Philip mluvil o tom, že ji taky hrozí nebezpečí?" začala jsem zlehka a vyčkávala na Nicovu odpověď.
„Ne," zbystřil, „co říkala?"
„To si myslíš ty," chvíli jsem mlčela a poté pokračovala, „Philip mluvil o tom, že ji hrozí nebezpečí a ona řekne přesně tohle," dodala jsem trochu rozčíleně.
Nico jen pevně sevřel volant, ale nic mi na to neodpověděl. Po zbytek cesty ani jeden z nás nepromluvil a mě to docela znervózňovalo.
Zaparkoval před domem, oba dva jsme vystoupili z auta a já jsem vyčkávala na Nica.
„Běž domů, musím si ještě něco zařídit," dodal podrážděným tónem v hlase, nasedl do auta a odjel.
„Nico!" pokřikla jsem na něj, ale už bylo pozdě.
„Sakra," řekla jsem si pro sebe a vydala se dovnitř domu, protože venku bylo docela chladno.
Hned co jsem se objevila v hale tak jsem zaregistrovala Dona a Elisabeth jak o něčem vášnivě diskutují. Nechtěla jsem je vyrušovat, a proto jsem se pokusila co nejrychleji zmizet do ložnice, ale Elisabeth mě svým bystrým zrakem spatřila a zastavila mě.
„Kattie, kde je Nico?" pokřikla a mě nezbývalo nic jiného než k nim dojít, abychom na sebe nepokřikovali přes celou místnost.
„Nevím, řekl mi, že si ještě něco musí zajet vyřídit," obeznámila jsem je se situací.
„Aha, dlouho jsme jej neviděli, začínám si o něj dělat starosti," přiznala se Elisabeth a zoufale si povzdechla.
„Neboj se o něj, je to přeci náš syn a ten si se vším vždy dokáže poradit," dodal odhodlaně Don a uchopil Elisabeth za její pohublou ruku.
„Jen kdyby jste věděli," řekla jsem si v duchu pro sebe a falešně se na oba dva usmála, aby nepoznali, že se něco děje.
„Připojíš se k nám na večeři?" zeptala se mě už o něco veselejší Elisabeth.
„Moc ráda," odpověděla jsem a následovala je do jídelny, kde už seděl u stolu Luke a vesele se ládoval večeří.
„Dobrou chuť, synu," zasmál se Don a usadil se do čela stolu jako hlava rodiny.
„Tobě také, otče," zasmál se, „kde je Nico?" zeptal se zvědavě a směřoval svůj pohled ke mně.
„Zase si něco vyřizuje. Skoro vůbec ho už nevídáme," odpověděla za mě Elisabeth a postěžovala si.
Luke jen na souhlas přikývl a opět se věnoval své večeři. Já jsem však nesnědla skoro nic, protože jsem vůbec na jídlo neměla chuť. Přemýšlela jsem, proč tak rozhodilo Nica to, co jsem mu v autě řekla a ani mi poté neřekl kam jede.
„Jo to zvláštní pocit co?" vyrušil mě Luke a já jsem si všimla, že jsme tady zůstali sami.
„Co tím myslíš?" otřepala jsem se z chvilkové nepřítomnosti.
„To, že nemáš vůbec žádné tušení co teď dělá, s kým je a co tak důležitého řeší místo toho, aby byl tady," řekl a já jsem hned věděla kam tím míří.
Jen jsem nad Lukovou zvědavostí zakoulela očima, zvedla se od stolu a namířila jsem si to do knihovny.
Sedla jsem si do koženého křesla u okna a sledovala jsem dešťové kapky jak dopadají na okenní sklo.
„Neruším?" promluvila za mnou tichým hláskem Elisabeth a usadila se do křesla vedle mě.
„Ne," zamumlala jsem a přitáhla si nohy k tělu abych měla aspoň trochu pocit nějakého bezpečí.
„Gratuluju vám, ani nevíš jak moc jsem ráda, že budeš konečně patřit do naší rodiny," usmívala se na mě zářivým úsměvem.
„Děkujeme, ale jak," nestihla jsem doříct větu a El mě hned doplnila.

„Luke, je to strašná drbna," zasmála se.
„Jo," snažila jsem se usmát, ale můj úsměv mě hned opustil při pomyšlení na to, že Nico je tam sám někde venku.
„Běž se vyspat. Zítra je pro nás všechny velký den," uchopila mě za ruku a snažila se mě povzbudit.
„Velký den? Co tím mate na mysli?" zeptala jsem se s nepochopením.
„Vaše svatba! Hned co jsme se to s Donem dozvěděli, tak jsme se dali do zařizování a už zítra to všechno propukne," Elisabeth přímo zářila štěstím a já jsem na ni jen nevěřícně koukala.
„Já, nevím, co na to mám říct. Nečekala jsem to tak rychle."
„Není na co čekat," usmála se a odešla pryč.
Ještě chvíli jsem to všechno pobírala a až poté jsem se konečně vydala do ložnice.
Převlékla se do pyžama a po opravdu dlouhém dni jsem zalehla do postele.
Byla to moje poslední noc, kdy jsem byla ještě Darwinova. Poslední noc a já jsem zase sama. Chtěla jsem mít Nica po svém boku abych se mohla schovat v jeho náruči a užívat si jeho přítomnosti.

„Zase sama," znělo mi v hlavě.

Sama

Zase

Nezbývalo mi však nic jiného než zavřít oči a pokusit se vyspat na zítřejší velký den.