Chodící dominance

Síla

Kattin pohled

Promnu si své ospalé oči a porozhlédnu se po pokoji. S jakousi nadějí pokukuji po pokoji, ale nic se nezměnilo. Žádná známka po Clausovi a překvapivě ani po Nicovi. Chybí mi a doslova mě ubíjí pocit, že vůbec netuším, jak se mu daří a co právě teď dělá. S nadějí uchopím telefon do ruky a vytočím Nicovo číslo. Neustále to vyzvání, až do té doby, než mi hovor ukončí.
„Sakra, Nico!" postěžuji si, pohodím naštvaně telefon na postel a vydám se do koupelny.
Pokud dnes půjde vše jak má, tak ho brzy uvidím. Claus je skvělý člověk a myslím si, že kdyby jej Nico poprosil o pomoc, tak bychom nemuseli být v této situaci. Je to však jen velká zkouška, kterou musíme projít, abychom konečně dosáhli na to vytoužené štěstí. Nevím, jak dlouho to všechno bude trvat, nevím, jestli to vůbec zvládnu, ale jsem si plně jista, že budu bojovat za každou hodinu, každý den, týden i měsíc, který bych mohla být po Nicově boku. Před našim osudným setkáním s Nicem jsem pouze přežívala a byla schovaná v otcově stínu, ale teď? Teď žiju. Nejsem nikým zastíněná a dalo by se říct, že jsem volná. S Nicem si připadám, jako bych mohla dokázat i nemožné a tento pocit je opravdu k nezaplacení.

Upravená a umytá jsem se vydala zpět do pokoje, převlékla jsem se do riflových kalhot a šedého svetru, který patřil k mým oblíbeným. Následně jsem se vydala dolů po schodech a ihned jsem si to zamířila do jídelny, odkud přicházela příjemná vůně míchaných vajíček.
„Dobré ráno, Kattie," usmál se na mě Claus sedící po boku černovlasého muže, přibližně stejně starého jako byl on.
„Dobré ráno?" nesměle jsem došla ke stolu a usadila se hned naproti nim. Clausův personál mi ihned donesl talíř se snídaní až pod nos a já jsem neustále zkoumala tohoto neznámého muže svým pohledem.
„Dovol mi, abych ti konečně představil svého přítele, Marca," usmál se Claus a já jsem ho pomalu nepoznávala. Štěstí z něj doslova šlehalo blesky všude okolo a jeho úsměv byl široký od ucha k uchu.
„Moc rád tě poznávám," zvedl se Marco od stolu a zdvořile mi podal ruku, kterou jsem ihned vzápětí svírala v té své.
„Já tebe taky," oplatila jsem mu svůj úsměv, který nebyl zdaleka tak velký jako ten jeho.
Oba dva zářili jako sluníčka a já jsem z nich měla radost.
„Jak dlouho vlastně už spolu udržujete tento vztah?" zvědavě jsem se začala vyptávat, protože mě to velmi zajímalo.
„Skoro půl roku. Seznámili jsme se rok zpátky na jednom večírku a od té doby jsme se hodně poznali a začali k sobě chovat určité city, které jsme dali najevo, až když jsme to oba dva docela přehnali s alkoholem," zasmál se Marco a dloubl loktem do Clause, který se začal smát na plné kolo.
„Ano, bylo to opravdu vtipné," smál se Claus a málem se zadusil míchanými vajíčky.
„A jak to klape tobě a Nicovi?" zajímal se na oplátku Marco.
„je to komplikované. Náš vztah byl již od začátku komplikovaný, ale nic to nemění na tom, že Nica miluji a budu za náš vztah vždy bojovat," odpověděla jsem klidným hlasem a zkoumala jejich pohledy, které se na mně ukotvily.
„Děje se něco?" začala jsem být mírně nervózní, dokud Claus zavrtěl hlavou na nesouhlas.
„Ne, jen si musíme trochu pospíšit. Ještě se stavíme k Marcovi a potom ti vybereme nějaké pěkné šaty na dnešní večer," usmál se Claus a Marco jen souhlasně přikývnul a podpořil jej tak.

Bez jakéhokoliv dalšího slova jsme dosnídali a poté se společně vydali k Marcovi. Claus a Marco se snažili po celou dobu cesty navázat konverzaci, ale já jsem byla neustále myšlenkami někde jinde. Po chvíli to tedy vzdali a po zbytek cesty panovalo naprosté ticho. Nedokázala jsem totiž přestat myslet na Nica a neustále mi vrtalo hlavou, proč mi nezvedá telefon. Toužila jsem být opět v jeho přítomnosti, obejmout jej a společně se smát. Chyběla mi i jeho náladovost, ve které jsem se docela často ztrácela. Bez něj jsem si už nebyla ani jistá kdo vlastně jsem.