Chodící dominance

Nečekaný zvrat

Kattin pohled

„Co se stalo mezi tebou a Lukem?" zajímala jsem se protože Nicův postoj k Lukovi byl zcela jiný, než si pamatuji.
„Odehnal jsem jej od sebe stejně jako zbytek své rodiny. Jsou má slabina a já nechci, aby toho jakkoliv Michael využil a aby se jim něco stalo, bude to tak lepší," pronesl zcela chladným hlasem.
„Mě odeženeš taky?" zeptala jsem se možná až moc odvážně, ale ani tak jsem nelitovala této otázky.
„Ne," odmlčel se a hluboce se mi zahleděl do očí, jako by chtěl, abych z nich něco vyčetla, „potřebuji tě."
Sklonil hlavu k té mé a naše čela se teď navzájem dotýkaly. Jeho pohled se stále vpíjel do mých očí a oba dva jsem v ten moment ztratili hlas.

„Je ti dobře?" strachoval se a pohladil mě hřbetem ruky po tváři.
„Proč se ptáš?" zajímalo mě, jak na mou nevolnost přišel, protože mi opravdu nebylo zrovna nejlépe.
„Jsi bledá," něžně mi nadzvedl bradu, tak abych se mu dívala přímo do očí a tentokrát jsem v nich už dokázala vyčíst starost.
„Budu v pořádku," usmála jsem se na něj a ani jeden z nás se tím nadále nezaobíral. Bylo to nejspíše způsobeno stresem a strachem, kterým jsem si poslední pár dní procházela.
„Přiletěl se mnou Claus, chce nám pomoc," informovala jsem jej a věděla, že s tím nebude souhlasit, ale na konec Clausovu pomoc vřele příjme.
„Já vím." usmál se a vydal se zpět k pracovnímu stolu.
„Jak?" nechápavě jsem začala kolem sebe mávat rukama a ještě stále mi nedocházelo o co tady jde.
„Věděl jsem o každém tvém kroku a dokonce i o tom, s čím si Clausovi pomáhala," na chvíli se odmlčel a postavil se čelem k obrovskému oknu za jeho pracovním stolem, „nikdy bych tě bez mé ochrany nikam nenechal odjet. Mí muži s tebou byli všude a Claus o tom moc dobře věděl a po celou dobu jsme byli v kontaktu,"
„Ale proč?" mírně jsem zvýšila hlas a cítila jsem se zrazena.
„Jedině Claus tě dokázal dostatečně připravit na to, co příjde," otočil se ke mně a pomalu se vydal mým směrem, „omlouvám se ti za to, ale bylo to nezbytné. Měl jsem k tomu více důvodů," teď už stál u mě a svíral mé ruce v jeho dlaních „Pojď, musíš si odpočinout, určitě jsi unavená," usmál se a odvedl mě do pokoje.
„Luke čeká dole v autě," vyhrkla jsem a podívala se na něj prosebným pohledem, „nechceš si s ním promluvit?"
„Není o čem mluvit," zastavil se před dveřmi naší ložnice a smutně mi pohlédl do očí, „Informuji ho, že zůstáváš," něžně mě políbil na čelo a vydal se po schodech dolů.
Zoufale jsem si povzdechla a vydala se do pokoje. Jak hrozně moc mi to tady chybělo. U Clause mi bylo sice dobře, ale doma je prostě doma. Mé první kroky jsem ihned směřovala do koupelny a dala jsem si teplou sprchu, která mě nakopla. Vesele jsem vyšla z koupelny, když to na mě z ničeho nic přišlo a já jsem se bleskově vrátila zpět do koupelny. Sehnula se k záchodové míse a vyzvracela jsem se sebe snad i duši.
„Co se sakra děje?" zaklela jsem a vystrašeně se zvedla ze země, na které jsem klečela u záchodové mísy po dobu, co jsem zvracela.

Vydala jsem se dolů do kuchyně, nalila si sklenici vody a usadila jsem se na barové židli.
„Oba dva moc dobře víme, co to všechno znamená," uslyšela jsem za sebou někoho promluvit a bleskově jsem se otočila.
„Antonio?" vydala jsem ze sebe překvapeně, protože jsem ho neviděla od té doby, kdy zachránil Nicovi život hned poté co jej můj otec pobodal a vzápětí zbaběle utekl.

„Moc rada tě vidím," Široce jsem se na něj usmála.
„Já tebe taky, nebo bych měl říct spíše vás?" ušklíbl se a posadil se na židli hned vedle mě.
„Jak to myslíš?" nechápavě jsem se na něj podívala.
„Jsi bledá, není ti dobře a podle množství vody co jsi za tu chvilku vypila usuzuji, že se snažíš doplnit tekutiny, aby si nebyla dehydratovaná, poté co jsi zvracela,"
Jeho diagnóza byla až strašlivě přesná.
„Já, ne, nejsem těhotná," protestovala jsem a sama si tuto věc nedokázala připustit.
„Tvé tělo říká pravý opak. Počkej tady chvíli," poprosil mě a za chvíli byl zpátky s těhotenským testem v ruce.

„Tady, ať víme na čem opravdu jsi," mile se na mě usmál a já jsem si od něj test vzala a vydala se do nejbližší koupelny. Udělala jsem si test a netrpělivě vyčkávala, až se na něm zobrazí znaménko, které mi může od základu změnit celý život.
„Pozitivní?!" málem jsem křičela, ale dokázala se ovládnout.
Sesunula jsem se po dveřích na zem a nevěděla jsem, co teď budu dělat. Co na to vůbec řekne Nico? Jsem připravená na dítě?

„Sakra! Sakra! " musela jsem ze sebe vypustit všechny své pocity.
S vyděšeným výrazem na tváři jsem se však odhodlala vyjít z koupelny a zamířila jsem si to přímo k Antoniovi.
„Měl jsi pravdu," ukázala jsem mu test a ještě stále jsem to všechno nedokázala pobrat.
„Co mám dělat?" zoufale jsem se na něj podívala a prosila jej o radu.
„Promluv si o tom s Nicem," pobídl mě abych se usadila zpět na barovou židli a já jsem tak také udělala.
„To nemůžu, všechno by se teď jen zhoršilo. Počkám, až se uklidní celá situace s mým otcem."
Antonio na souhlas přikývl a poté jsem začali probírat podrobněji celkově věci okolo těhotenství. Zajímala jsem se totiž, jaké mám možnosti a co vlastně bude dál.

Nicův pohled

Konečně ji mám zase u sebe. Ty dny co jsem tady na to všechno byl sám, byly doslova šílené. Já jsem byl šílený a lidé co mě neznají, tak by si o mě i pomysleli, že jsem nějaký šílenec ba i dokonce psychopat. Mrzí mě, jak jsem se zachoval k bratrovi a jak jej od sebe nyní neustále odháním, ale je to tak lepší. Kdyby se mu něco stalo, tak bych si to do konce života vyčítal.
A co se týká Kattie? Zvládne to, protože je to ten nejsilnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Zítra ji obeznámím s mým plánem a pozítří to všechno nadobro konečně skončíme a budeme mít konečně aspoň v rámci možností bezstarostný život.