Chodící dominance

Návrat?

Kattin pohled

„Kde jsi sakra byl?!" vyčítala jsem mu ihned jeho pozdní příchod a odměnila jsem jej ještě za odměnu vražedným pohledem.
„Byl jsem s Marcem," prohrábl si ještě stále udýchaný jeho rozcuchané vlasy a následně jsme najeli na dálnici a mířili si to mimo město.
„Cože?! Co kdyby se něco zvrtlo?" ještě stále naštvaně jsem zvyšovala hlas.
„Kdybych věděl, že se o sebe nedokážeš postarat, tak bych tě s ním tak dlouho samotnou nenechal," laškovně na mě mrkl a já jsem byla na jednu stranu na něj stále naštvaná, ale na druhou jsem si vážila jeho svěřené důvěry.
„Kam to vlastně jedeme?" promluvila jsem po chvíli ticha.
„Do mého skladu, kde poslední dobou řeším tyto nepříjemnosti. Nerad tyto záležitosti řeším v přítomnosti nežádoucích osob," vysvětli mi, následně jsme opustili dálnici a po chvíli zastavili u již zmiňovaného skladu.
Vystoupili jsme z auta a přistoupili jsme ke kufru auta, kde se nacházel omráčený Robert. Claus si jej bez jakéhokoliv problému přehodil přes rameno a společně jsme se vydali ke skladovým dveřím, kterými jsme následně prošli dovnitř. Nacházelo se zde šílené množství palet s různými bednami a já jsem se raději ani nechtěla zajímat, co se ukrývá uvnitř. Došli jsem na úplný konec skladu, kde se již nenacházely žádné palety a Claus shodil Robertovo bezvládné tělo na zem. Vytáhl si svou zbraň a začal se vesele procházet kolem Roberta, který pomalu přicházel k vědomí.
„Kde to sakra jsem?!" zaskučel a chytl se za hlavu, která mu musela určitě třeštit bolestí.
„Na tom nesejde," usmál se Claus a přistoupil k němu o krok blíže, ale stejně si nechal dostatečný odstup, kdyby se Robert rozhodl zaútočit, „hlavní je to, že jsem tě konečně dostal," pokračoval Claus.
„Pche," odfrknul si Robert a pokusil se postavit zpět na nohy, ale Claus jej rychle poslal jedním kopancem do břicha zpět na zem.
I já sama jsem se polekala a pro jistotu si vytáhla svou zbraň, kdyby se náhodou něco zvrtlo.
„Ani se o to nepokoušej," vítězně se zasmál a doslova si v této situaci liboval. Oči mu zářily jako malému dítěti, které právě dostalo k Vánocům vytoužený dárek.
„Co po mně chceš?!" vyštěkl na něj Robert, kterému se nelíbilo jak s nim bylo zacházeno a jednáno.
„Chci si pouze zachovat své klienty a odstranit svině jako jsi ty," namířil na něj hlaveň zbraně, usmál se a potě zbraň zcela sklopil a podřepl si, aby byl zhruba ve stejné výšce, ve které se právě nacházel Robert.
„Mě se jen tak nezbavíš!" dodal sebevědomě Robert a snažil si zachovat svou pověst, důstojnost a nebojácnost. To mu však bylo zcela k ničemu, protože z tohohle se už nemá šanci dostat.
„Že ne?" zasmál se Claus, přistoupil přímo k Robertovi a přiložil mu hlaveň zbraně přímo na temeno hlavy.
Robert se rozklepal strachy a to bylo přesně to, po čem Claus toužil, po jeho strachu. Vítězně se usmál, však nesouhlasně zakroutil hlavou.
„Ne, takhle ne, chci si to náležitě užít za ty sračky, kterýma jsem si musel kvůli tobě projít," stiskl zbraň a vydal se směrem ke mně, což zapříčinilo, že k Robertovi byl na chvíli otočený zády.
To však byla chyba a Robert toho ihned využil. Ve chvilce byl na nohou a sápal se po Clausovi.
„Pozor!" zakřičela jsem na Clause, který se ihned otočil a ani nestihl zareagovat, protože to již nebylo zapotřebí.
Ozval se výstřel a Robert se s bolestivou grimasou skácel k zemi. Zasáhla jsem jej přímo do hrudníku. Ihned se mi roztřepaly ruce a Claus na mě upřel svůj děkovný pohled.
„Zabila jsem ho?" vykoktala jsem ze sebe a bála se na něj podívat.
„Ne, ta svině to přežila," zasmál se nahlas a následně se ozval druhý výstřel. Kulka prošla lebkou až do mozku, což bylo již smrtelné.
„Pojď, půjdeme," pobídl mě a společně jsem se vrátili zpět k autu.
„Děkuju ti za to, jak si mi tam zachránila zadek," usmál se a nastartoval auto.
„Nemáš zač," oplatila jsem mu úsměv a nadále už nikdo z nás nic neřekl.

Po půl hodině cesty jsme konečně zastavili před Clausovým domem a celkem ve spěchy jsme vešli dovnitř.
„Sbal si věci, ještě dnes odletíme za Nicem, nebudeme nadále na nic čekat," usmál se na mě a ani si neuvědomoval, jak velkou radost mi právě udělal.
„Já, a co Marco?" zakoktala jsem se.
„Se vším jsem ho obeznámil, neboj se. Teď si však pospěš, ať to můžeme co nejdříve skončit," mrknul na mě a následně jsme se oba dva vydali do svých pokojů.
Měla jsem sbaleno, až na pár věcí, co jsem si oblékla, protože ani já sama jsem neplánovala se zde zdržet. Popadla jsem tašku, kufr a vydala se s věcmi dolů do haly. Chvíli jsem počkala, dokud se zde neobjevil i Claus se sbalenými věcmi a společně jsme si všechno naskládali do kufru auta.

„Děkuju," usmála jsem se na Clause, když jsme se konečně vydali na jeho soukromé letiště.
„To je maličkost, to spíš já bych měl děkovat tobě. Konečně budeme mít s Marce aspoň chvíli klidu," levý koutek se mu nadzvedl do úšklebku a já jsem byla rada i za něj. Bylo mi celkem líto, že mě Nico neseznámil s Clausem již dříve, protože je to skvělý člověk a nemuseli bychom být v takových problémech, kdybychom jej poprosili hned o pomoc. Nico je však velmi tvrdohlavý a vždy musí být po jeho.

Ani nevím, jak dlouho trvala cesta na letiště, ale byla jsem plná očekávání, když jsme konečně usedli na kožené sedačky v letadle.
„Bojím se," zamumlala jsem, když se letadlo konečně odlepilo od země a my se ocitli ve vzdušném prostoru.
„Létání, nebo toho jak na tom bude Nico?" zajímal se Claus.
„Bojím se o Nica, co když je všechno ještě horší, než si jen dokážeme představit?" strachovala jsem se.
„Neboj se, znám Nica a ten se nikdy jen tam nenechá osrávat a už vůbec ne tvým otcem a tím přisránkem, který se do celé této situace zapletl, že ani nevěděl jak," na chvíli se odmlčel a zkontroloval mě pohledem.

„Neboj se Katt, všechno bude v pořádku, postarám se o to," stiskl mou dlaň a jeho odhodlaný pohled mi dodal tu potřebnou sílu.
„Půjdu se ještě na chvíli prospat, měla bys jít taky," staral se o mě jako o jeho mladší sestru a hned vzápětí zmizel v jedné z místností s postelí.
„Jojo, neboj se," zašeptala jsem si pro sebe a následně si opřela čelo o okénko, které se nacházelo po mé pravé ruce. Nepřítomně jsem z něj zírala a přemýšlela, jaké to bude. Jak na tom bude a jestli bude stejný, jako když jsem jej nedobrovolně opouštěla, nebo se úplně změnil.