Chodící dominance

Ano, nebo ne?

Kattin pohled

Nico mi opět gentlemansky podržel dveře a následně jsme se společně vydali dovnitř. Luke se ještě zdržel u Philipa a tak jsem si mohla s Nicem na rovinu promluvit.
„Můžeme si promluvit?" zachytila jsem ho za ruku a Nico se v důsledku mého dotyku společně se mnou zastavil.
„Jistě, posaď se," natáhl svou pravou paži směrem ke gauči, na který jsme se poté společně usadili.
Ihned jsem si přivlastnila jeho studenou dlaň a začala mu na ni kreslit různé nesmyslné ornamenty.
„Nejezdi prosím," pokoušela jsem se nadále o změnu jeho názoru, ale už od Nicova pohledu jsem poznala, že mám prohráno.
„Nevidím jakékoliv jiné řešení. Budeš se s tím muset smířit," odpověděl pevným hlasem a ucukl rukou tak, abych se ji nadále nemohla dotýkat. Vyznělo to jako by byl na mě rozzlobený a já jsem mohla za všechny problémy.
„Proč mi to děláš Nico? Proč?" se zoufalým výrazem na tváři jsem mu zajela rukou do těch jeho dokonalých vlasů a opřela se čelem o to jeho. Jak já miluju ty jeho hebké vlasy. Když si s nimi mohu pohrávat a hýčkat je mezi svými prsty.
„Nedělej to ještě těžší než to je, Kattie," opatrně mě od něj odstrčil a ve chvilce už stál na nohou a upravoval si sako.
Nevěřícně jsem seděla na gauči a snažila se zadržet slzy, které jsem měla na krajíčku. Oba dva jsme chvíli mlčeli a jen se na sebe dívali.
„Nechci ztratit jediného člověka v životě, na kterém mi záleží a miluji ho," prolomila jsem ticho a ucítila, jak mi po pravé tváři stéká osamocená slza.
„Nedělej mi to prosím ještě těžší, než to mám teď. Dělám to pro naše bezpečí," odpověděl mírně podrážděným hlasem a začal nervózně pochodovat po pokoji.
„A myslíš si, že já to nemám těžké?!" neudržela jsem nervy a musela jsem to ze sebe všechno dostat. Vyskočila jsem na nohy a pokračovala v proslovu.
„Neměla jsem nikdy nikoho na kom by mi záleželo. Žádná rodina, přítel a ani žádní kamarádi. NIKDY," zdůraznila jsem poslední slovo a přišla jsem k němu trochu blíže, „Až teď, mám úžasného manžela, kterého miluju a je to jediná osoba, které vkládám plnou důvěru. A ty mi řekneš, že si teď v klidu pojedeš za mým otcem vyřizovat věci, které se určitě neobejdou bez úhony," poslední větu skoro zašeptám, protože již stojím přímo před ním. Se sklopenou hlavou svůj zrak upírám na jeho společenské boty a snažím se uklidnit.
„Neodstrkuj mě od sebe," promluvila jsem ještě naposledy a vyčkávala na jeho reakci.
„Ale já tě od sebe neodstrkuji, Kattie. Nemám rád, když si hraješ s mými vlasy, když mě pohladíš po tváři a hlavně když se mnou mluvíš tímto tónem," poslední větu na mě doslova zavrčel a já jsem z něj poprvé za náš vztah dostala strach.
„Tak proč jsi mi to neřekl?" naléhala jsem na jeho vysvětlení a i přes jeho připomínky jsem svůj tón hlasu nezměnila.
„Tímto tónem se mnou nebudeš mluvit," odpověděl zvýšeným hlasem a vydal se k odchodu.
„To utečeš jako malý kluk?" pokřikla jsem na něj zoufale a když se Nico zastavil, tak jsem doslova ztuhla strachy.
„To ty se tady chováš jako malé dítě, Kattie," arogantně se usmál a odešel.
Opravdu se tohle právě stalo? Nico na mě zvedl hlas a poprvé jsem ho viděla opravdu rozčíleného. Cítila jsem se opět tak sama. Sama na všechny problémy okolo a sama proti celému světu. Sebrala jsem tedy zbytky své naděje a odebrala se do druhého patra, kde se nacházela naše ložnice. Převlékla jsem se do pyžama i přes to, že bylo na spánek brzy, schovala jsem se do bezpečí postele. Slzy mi stékaly po tvářích a já jsem se jim vůbec nebránila. Všechno se to na mě sesypalo a ještě k tomu jsem se pohádala s Nicem. Nejraději bych se teď schovala do jeho náruče a vyplakala se, ale to bohužel teď nepřipadá v úvahu. Dnes jsem to však všechno totálně pokazila.

Překvapilo mě, jak se Nico zachoval. Jak se ode mě držel dál a vadily mu mé doteky. Jako by se mě štítil. Má snad nějakou milenku, že najednou změnil své chování, nebo co se vlastně mezi námi děje?
Začala jsem přemýšlet někdy až nad nesmyslnými věcmi a to mě dost zmohlo. Zavřela jsem své uplakané oči a ve chvilce jsem usnula.
Probudila jsem se pozdě večer, podívala se na display svého telefonu, který jsem v poslední době dlouho neviděla a zděsila se, když jsem zjistila, že je půl druhé ráno. Prospala jsem oběd a večeři, tudíž skoro celý den. Došla jsem si do skříně pro šedý svetr a vydala se do kuchyně, protože můj žaludek se dost výrazně ozýval. Když jsem procházela chodbou, tak jsem zahlédla pootevřené dveře do Nicovy pracovny. Jen ze zvědavosti jsem nahlédla dovnitř a spatřila tam spícího Nica na gauči. Neležel zrovna v pohodlné poloze, měl rozcuchané vlasy, pomačkanou košili a v ruce křečovitě svíral telefon.
„Proč si nešel lehnout nahoru za mnou?" položila jsem si otázku a smutně povzdechla.
I přes naší včerejší hádku jsem Nicovi nic nevyčítala. Potichu jsem došla ke křeslu, přes jehož opěradlo byla přehozená deka. Po cestě jsem se málem přerazila o stoličku, ale s Nicem to naštěstí ani nehnulo. Přikryla jsem Nica dekou a opatrně osvobodila telefon z jeho sevření, který jsem mu poté položila na pracovní stůl.
„Mrzí mě to," zašeptala jsem těsně před tím, než jsem ho políbila na tvář.
Potichu jsem odešla z pracovny a vydala se konečně do kuchyně. Z lednice jsem si vytáhla jogurt a s chutí se pustila do jídla. Hned co jsem jogurt dojedla, tak jsem kelímek vyhodila do odpadkového koše, špinavou lžíci dala do myčky a vydala se zpátky do ložnice. Lehla jsem si ještě na chvíli do postele, strčila si sluchátka do uší a spokojeně poslouchala písničky.

„Vstávej, ospalče," probudil mě Lukuv hlas a to mě ihned probralo.
„Už jsme si mysleli, že jsi umřela," zasmál se a sedl si ke mně na postel.
„Kde je Nico?" zajímala jsem se ihned.
„Odjel někam s Philipem a já mám za úkol tě pohlídat," ušklíbl se a já jsem na souhlas přikývla.
„Je tady Olivie, čeká na tebe dole," dodal jako by to byla zcela nepodstatná informace.
„Cože? Měla tady být až ve čtyři hodiny," nechápavě jsem zaprotestovala a neochotně opustila vyhřátou postel.
„Údajně ti potřebuje sdělit něco důležitého," informoval mě Luke, „v klidu se převleč, já ji řeknu, že už se pomalu probíráš," mrkl na mě a hned vzápětí zmizel.
Já jsem se tedy plná očekávání co má Olivie na srdci převlékla do elegantní černé košile a džínů a vydala jsem se dolů, kde se nacházela již zmiňovaná Oliv.
„Ahoj, Kattie," pokřikla na mě Olivie.
„Ahoj, co tady děláš tak brzy?" přešla jsem ihned k věci.
„Vím kde se nachází tvůj otec a Nightovi, tudíž i vím kam mají naši manželé a Luke namířeno," vyvalila na mě a zářivě se usmívala.
„Kde?" vyjekla jsem zvědavostí.
„Bellwood, je to kousek od Chicaga. Mám však jednu špatnou zprávu," nervózně přešlápla z místa na místo a zklopila svůj pohled.
„Zítra ráno tam všichni tři odlétají soukromým letadlem," zesmutněla a mě se na chvíli zastavilo srdce.
„Tak brzy?!" vyjekla jsem a začala se strachovat.
„Ano, chtějí to co nejrychleji vyřídit. Já jsem však myslela na vše a oklikou jsem nám zařídila letadlo, které nám odlétá na stejné místo, ale pouze o 15 minut později než jim," usmívala se Olivie a teď nejspíše přišla ta chvíle na mé rozhodnutí.
„Letíš teda se mnou, že ano?" chtěla se ujistit a já jsem na malou chvíli zapřemýšlela.
Mám ji věřit? Svěřila se mi sice s jejím tajemstvím, ale co když mě zradí? Co když se to všechno pokazí? Musím to však risknout. Musím, pokud chci, abych mohla zbytek života být s ŽIVÝM Nicem.
„Samozřejmě. V kolik nám to teda letí?" odpověděla jsem sebevědomě s odhodláním.