Chodící dominance

Prázdnota

Kattin pohled

„Kattie?" ucítila jsem na svém rameni cizí ruku, ale uklidnila jsem se, když si uvědomila, že patří Clausovi.
„Co se děje?" vylekaně jsem se na něj podívala a bleskově se probrala ze spánku.
„Jsme tady," zářivě se na mě usmál a nabídl mi jeho dlaň, kterou jsem ihned vzápětí sevřela v té své.
Společně jsme vystoupili z letadla a ocitli se na tom stejném letišti, ze kterého jsem před pár dny odlétala. Rozhlížela jsem se okolo, jestli náhodou nezahlédnu tu tvář, ten úsměv a ty oči, které mě každým dnem dělají šťastnou, ale marně.
„Kde je Nico?" zeptala jsem se Clause a měla z toho všeho špatný pocit.
„Nevím přesně, kde se právě teď nachází, ale do hodiny to zjistíme, neboj se," mrknul a táhl mě k přistavenému Mercedesu.
„Nico neví, že jsme tady?" mírně jsem zvýšila hlas, ale Claus mi odpověděl, až když jsme oba dva seděli v autě a dal řidiči povel, abychom se vydali na cestu.
„Ne, kdybych ho o našem příletu informoval, tak se nás pokusí někam odklidit dříve než bychom se jen pokusili si s ním promluvit, a to jen, abychom mu náhodou nezavázeli."
Moc jsem s tím sice nesouhlasila, ale Claus určitě moc dobře ví, co dělá. Seděla jsem tedy mlčky do té doby, než se auto zastavilo před domem Whiteových, kde jsme s Nicem přebývali, dokud jsme se kvůli bezpečí neodstěhovali.
„Co tady děláme?" nechápavě jsem se podívala na Clause, který vystupoval z auta. Vystoupila jsem tedy také a postavila se mu do cesty, protože jsem si vyžadovala znát odpověď na mou položenou otázku.
„Kdo jiný by lépe věděl, kde se právě Nico nachází, než jeho otec a bratr?" vítězně se ušklíbl a gestem ruky mi naznačil, abych jej následovala.
Hned co jsme se ocitli uvnitř domu, tak se mi vybavilo tolik vzpomínek.
„Done, Elisabeth," vydal se Claus k Whiteovým, který nečekal na jakoukoliv odezvu a už se s nimi vítal.
„Kattie, moc rádi tě zase vidíme," vyjekla mým směrem Elisabeth a už mě svírala v pevném sevření.
„Já Vás taky," nefalšovaně jsem se usmála a byla hrozně moc ráda, že je mohu opět oba dva vidět. Živé, zdravé a v rámci možností i šťastné.
„Pojď Clausi, potřebuji si s tebou promluvit," poplácal Don Clause po zádech a oba dva se odebrali do Donovy pracovny.
„Stalo se něco? Kde je Nico?" začala jsem panikařit, protože to všechno najednou vypadalo tak nepříznivě a špatně.
Elisabeth však mlčela a poznala jsem, že přede mnou něco skrývá. Raději zklopila svůj pohled na podlahu a já jsem si představovala ty nejhorší scénáře, které se mohly odehrát za tu dobu co jsem tady nebyla.
„Kde je Nico?!" nahrnuly se mi slzy do očí a cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo a plíce mi doslova drtil jakýsi balvan.
„Já," nestihla doříct Elisabeth, protože ji skočil do řeči Luke, který se tady zčista jasna objevil.
„Kattie, pojď se mnou," ucítila jsem jeho ruku na mém boku, která mě popoháněla do kroku, až když jsme se ocitli v garáži a nasedali do jednoho z Lukových aut.
„Luku, kde je Nico? Řekni mi prosím co se děje," zoufale jsem se snažila a až Luke mi konečně odpověděl.
„Neboj se, jedeme za ním, on ti to sám všechno vysvětlí," povzdechl si a pevně stiskl volant.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když mi Luke oznámil, že Nicovi nic není, ale na druhé straně jsem se obávala toho, co mi měl Nico vysvětlit.
Skoro celou cestu jsme jeli lesem a já jsem neustále přemýšlela jak se Nicovi daří, jestli jsem mu vůbec chyběla a jaká je situace.
„Počkám tě tady," prolomil Luke ticho, když jsme zastavili před našim domem, kde jsme s Nicem měli společně bydlet.
„Dobře," odvětila jsem a už chtěla vystoupit z auta, když mě zastavila jeho ruka.
„Změnil se, pokud na tebe bude nějak nepříjemný, nebo hrubý, tak se s nim nevybavuj a ihned se vrať do auta," varoval mě a já jsem jen souhlasně přikývla a vydala se s obavami ke dveřím, u kterých stáli dva bodyguardi, které jsem nikdy předtím neviděla. Oba dva se na mě zvláštně podívali, ale nebránili mi, abych se dostala dovnitř. Vypadalo to tady úplně stejně, jako když jsem to tady opouštěla. Potichu jsem se vydala nahoru po schodech do Nicovy pracovny, kde jsem také očekávala, že bude. Zhluboka jsem se nadechla a bez klepání jsem vstoupila dovnitř.
„Nico?" řekla jsem nesměle a vyhledala jej pohledem.

Byl tady. Jeho tvář byla zarostlá strništěm, pod očima mu hrály obrovské kruhy z ospalosti, vlasy měl nezvykle rozcuchané na všechny strany a byl oblečen v pomačkané bílé košili, u které měl po lokty vyhrnuté rukávy. Hned co se naše pohledy střetly, tak mnou projela jakási mrazivá vlna. Jeho tmavé oči se zajiskřily a ihned se zvedl od stolu, u kterého doposud seděl, obklopen v hromadě papírů.
„Kattie?" nevěřícně zachraptěl a zkoumal mě svým pohledem.
Jeho ústa byla mírně pootevřená a já jsem se snažila vyčíst cokoliv z jeho pohledu.
„Já, stalo se, já nemůžu," snažil se složit větu, což bylo pro něj v této situaci náročné, protože jsem jej svou přítomností zcela zaskočila.
Já jsem už na nic však nadále nečekala a rychlým krokem jsem se k němu rozešla. Svinula jsem si jeho pohublé tělo do objetí a ucítila, jak se jeho ruce ovinuly kolem mého těla.
„Chyběla si mi," Zašeptal mi do šíje.
„Ani nevíš jak ty mi," odpověděla jsem a na chvíli se od něj odtáhla.
Jeho tvář jsem uchopila do svých dlaní a hluboce se mu zadívala do očí.
„Vypadáš hrozně Nico, co se stalo?" odvážně jsem položila otázku, na kterou mi dokázal odpovědět pouze on.

„Zabil jsem tvou matku," zašeptal po odmlce z úst větu, která mě doslova srazila na kolena.
„Cože jsi udělal?!" nevěřícně jsem vykřikla a odstrčila jej od sebe.
„Byla to nehoda Kattie, je mi to hrozně moc líto," snažil se ke mně přistoupit blíže, ale já jsem udělala ihned krok vzad.
„Nehoda?" zavzlykala jsem ironickým tónem v hlase a utřela si slzu, která mi stékala po tváři.
„Měli jsme s Lukem skvělou příležitost zastřelit tvého otce, ale to na mě zezadu vyletěla Olivie, která mě srazila k zemi a já jsem při pádu stiskl spoušť," odmlčel se, protože se mu zlomil hlas, zhluboka se nadechl a jeho oči se mu začaly červenat, „ta kulka zasáhla tvou matku přímo do hlavy. Hrozně moc mě to mrzí, nechtěl jsem to udělat," vystrašeně se na mě podíval a zkoumal mě svým pohledem.
Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Byl to vrah mé matky. Sice za to úplně nemohl, ale já jsem tu vinu na někoho potřebovala shodit. Už nikdy neuvidím mámu, už nikdy ji nebudu moct poděkovat za to, co pro mě udělala a už nikdy se ji nebudu moct omluvit, za to, jak jsem se k ni zachovala a nevážila si ji.
„Nemůžu tě ztratit, Katt, mluv se mnou prosím," opět se ke mně o krok přiblížil a já jsem ho tentokrát nechala.
„Zabil si mi mámu," oči se mi plnily slzami a až teď jsem se mu dokázala podívat do očí.
„Nechtěl jsem, hrozně moc mě to mrzí, nejraději bych to všechno vrátil zpět," nyní už ani on neudržel emoce na uzdě a po tváři mu začaly stékat neposedné slzy smutku.
Ve chvilce jsem se ocitla v jeho medvědím sevření. Obličej jsem si přitiskla na jeho hruď a mé slzy se mu vpíjely do bílé košile. Nico mě pevně svíral a nebránil se jakýmkoliv emocím. Byl slabý, stejně jako já a potřebovali jsme jeden druhého. Potřebovali jsme vzájemnou podporu a i přes neskutečný žal, pocit bezmoci a hněv na Nica jsem jej stále milovala a toužila po každém jeho dotyku.
„Jaká je situace Nico?" zamumlala jsem po chvíli proti jeho hrudi a Nico se na mě nejistě podíval a povzdechl si.
„Olivie to celou dobu táhla s tvým otcem a Leem. Všichni tři ten den utekli a od té doby jsem o nich nic neslyšel a ani nezjistil. Děsí mě to, protože jsem za těch pár dní co si tady nebyla zabil spoustu lidí, kteří s Nightovými, nebo tvým otcem měli cokoliv společného," utichl a pohladil mě po tváři.
„Bojím se," dodal bez jakéhokoliv studu, nebo pocitu slabosti.
Nevěřila bych, že toto od něj někdy uslyším, ale byl to pro mě další klíč k pochopení jeho samotného.
„Taky jsem se bála, ale teď už k tomu nemám důvod, protože mám u sebe svoji rodinu," mírně jsem se na něj usmála a Nico mě vzápětí políbil.
Jeho vyschlé rty jako by ožily při dotyku s těmi mými a jeho temná duše na chvíli zesvětlila. Bála jsem se, že Nico bude zcela jiný člověk, ale naštěstí jsme se spletla. Byl to pořad ten stejný muž, se kterým jsem se poprvé setkala ve vlaku při mém útěku. Je to ten stejný muž, kterého jsem si vzala, akorát mi ukázal jeho slabou stránku a jeho původce strachu. Podal mi jeho srdce v dlaních a dal mi tak šanci jej zničit a udělat slabým. Daroval mi jeho čas, důvěru, sdílel se mnou štěstí, smutek a dokonce i žal ze ztráty blízké osoby.
Oba dva jsme přišli díky mému otci, Nightovým a teď už i Olivii o někoho blízkého. To pomsta náš žene kupředu. Zbaví nás všech těch otěží, které spolu neseme, dokud nebudeme opět volní a šťastní jako na začátku našeho vztahu.