Chodící dominance

Whiteova

Kattin pohled

Skoro celou noc jsem nespala. Neustále jsem se budila, chodila po pokoji a strachovala se o Nica. Odjel v celku rozrušený a já jsem se o něj měla strach. Co když se mu něco stalo, nebo měl nehodu, když se ještě nevrátil? Z těchto myšlenek mě až mrazilo. Ovinula jsem si peřinu kolem těla, nasála její svěží vůni a vydala se k obrovskému oknu v naší ložnici. Přitáhla jsem si k němu černé křeslo z opačného konce pokoje a usadila se do něj. Sledovala jsem, jak stékají dešťové kapky po obrovském okenním sklu a doufala v jakoukoliv zprávu o tom, že je Nico v pořádku.

„A takhle se budeš cítit každý večer, když s tebou nebude. Starost a strach o něj. Opravdu to chceš?" ozval se hlásek v mé hlavě a nasadil mi brouka do hlavy.
Jsem ochotná nespat noci, kdy bude Nico někde venku a já budu jen bezmocně sedět doma ve strachu o jeho život?
Chvíli jsem nad tím opravdu uvažovala, ale na konec jsem se vzpamatovala a můj rozum naštěstí zůstal na svém místě. Ano jsem! Jsem ochotna pro něj tohle obětovat. Nico se pro mě nechal pobodat mým otce, zůstal se mnou v nejhorším a dal mi jeho důvěru, které si neskutečně vážím. Dal mi kus svého života a odhalil mi některá jeho tajemství. Pořád je pro mě otazníkem, ale je to otazník, který ve svém životě budu akceptovat a budu stát po jeho boku. Chci si vzít Nica i přes to, že kvůli strachu o něj nezamhouřím oči a budu pochodovat po pokoji se strachem jako dnes. Nemůžu mu to však dávat za zlé. Je to jeho práce, jeho styl života a kus jeho já.
Přemýšlela jsem a uvažovala nad vším. Kde by Nico mohl teď být a jaké to bude zítra. Den, na který čeká snad každá žena na světě. Ten onen den, který spoustu z nás změní nevratně životy. Nemůžu se tohoto dne dočkat.

„Musíš se na to však pořádně vyspat!" ozval se opět hlas v mé hlavě, který jsem tentokrát hodlala poslechnout.

Opustila jsem vyhřátý dolík v křesle a vrátila se zpět do postele. Zabalila jsem se do peřiny, že mi šel vidět pouze obličej a pokusila jsem se usnout. Podařilo se to jen, protože jsem usnula s představou toho, jaký bude zítřejší den skvělý.

„Kattie, zlatíčko, vstávej. Dneska je tvůj velký den," uslyšela jsem Elisabeth snažící se mě vzbudit, ale já jsem se na protest jen převalila na Nicovu polovinu postele a odmítala jsem vstát.
„Kattie, nechceš přeci zmeškat svou vlastní svatbu," zasmála se přes celý pokoj a strhla ze mě peřinu.
„Dobře, dejte mi tedy prosím deset minut, abych se mohla pořádně probrat," zamumlala jsem do polštáře.
„Dobrá, přijď poté dolů do haly," odpověděla natěšeným hlasem a odešla pryč z ložnice.
Já jsem se pomalu posadila do tureckého sedu a porozhlédla se po pokoji.
„Ach Nico, kde to jen jsi?" řekla jsem si zoufale pro sebe, když jsem nespatřila jakoukoliv známku jeho přítomnosti od včerejšího dne.
Vydala jsem se tedy ke skříni ze které jsem vytáhla riflové kalhoty a šedivý svetr. Převlékla jsem se a loudavým krokem se vydala dolů po skleněných schodech.
„Tady ji máme," pokřikla na mě Elisabeth a já jsem se hned vydala jejím směrem.
„Katt, tohle je Laura," poukázala na vysokou černovlásku po jejím boku, „pomůže ti se nalíčit, učesat a s dalšíma věcmi okolo. Nechám vás tady už o samotě, musím ještě zařídit pár věcí," usmála se na nás a odešla.
„Ahoj, já jsem Laura," usmála se na mě a mile se mi představila.
„Ahoj, Kattie," oplatila jsem ji úsměv.
„Elisabeth říkala, že máme všechny potřebné věci v pokoji pro hosty, tak půjdeme?" navrhla s jakýmsi zápalem pro věc. Už teď jsem viděla, jak ji její práce baví a že si budeme rozumět.
„Dobře," přikývla jsem a následovala ji do pokoje pro hosty, který se nacházel v druhém patře.
Vstoupily jsme dovnitř a zůstaly jsme obě dvě úžasem stát.
„Páni," vydala ze sebe Laura a rozešla se k překrásným šatům uprostřed místnosti, „jsou překrásné," pokračovala Laura.
„Jsou dokonalé," zašeptala jsem a přistoupila k nim, abych se podívala z blízka.