Caspar

2.

Nikomu neoznámí svou přítomnost a zuje si - po dlouhém bojování s rozvazováním tkaniček - staré kecky, které potom pečlivě uloží do pomalu rozpadajícího se botníku. Už ze zkušenosti ví, že i taková maličkost může jeho matku rozzuřit natolik, že by si následující den nemohl ani sednout.

Potichu vyběhne schody nahoru a zmizí za dveřmi svého pokoje. Sundá si modrý batoh, ve kterém si nesl učebnice, a pohodí ho na zem. Následně se po svém doupěti rozhlédne. Nevidí nic jiného než každý jiný den. Bílá matrace s tenkou dekou a stoletým měkkým polštářem, na kterém se pomalu člověk ani nevyspí, v rohu malý psací stůl a rozvrzaná židle, na níž se chlapec už bojí i jen šáhnout, aby se pod jeho dotykem celá nerozpadla. Uprostřed místnosti je malé okno ozdobené mřížemi, takže si tu černovlásek nemůže ani vyvětrat. Zdi oloupané a v každém rohu pavučina. Povzdychne si a představí si, že žije jinde. Že má nádherný pokoj s výhledem na ještě hezčí zahradu. Plně si uvědomuje, že je to jen jeho pouhá fantazie.

Sedne si na matraci a z batohu vytáhne jednu tužku, kterou dostal nedávno od učitele. Je to jediná nová věc, co se v tomhle starém pokoji dá najít. Ještě ji nepoužil, těšil se na to celý den a teď se konečně může vyřádit. Stoupne si a trošku odsune matraci. Jeho pohled okamžitě putuje do rohu, který jinak zakrývá matrace. Nachází se tam malůvky ještě z jeho ranného dětství, když mu bylo tak šest/sedm let. Nejsou úžasné, ale takhle začínal a to se mu na tom líbí.

Nemohl si dovolit papír a jediná možná věc, která ho mohla nahradit, byla zeď nebo stůl. A jelikož by to matka na stole mohla spatřit, tak byla jediná alternativa právě zeď.

Zatím měl rozkreslený strom, který včera nemohl dokončit díky matčině vyrušení. Pustí se do toho teď.

Dřevěnou tužku svírá v ruce jakoby to byl ten nejcennější poklad. Nedokreslí ani první větev, když do jeho pokoje vpadne matka. Černovlásek ví, že je zle. Marně se snaží zakrýt své dlouholeté dílo, aby jej matka neviděla. Zvedne se a postaví se před blonďatou ženu ve středních letech.

„Mami, prosím," fňukne, když ho matka beze slov surově chytne za paži a mrští s ním na matraci. Na chvilku odejde z pokoje, kterým se ozývají přiškrcené vzlyky. Žena se vrátí a chlapec se ani nemusí ohlížet, aby věděl, co byl cíl jejího odchodu.

Vzduchem se ozve švih, jenž následuje silná rána na mladíkovo pozadí. Pokojem se ozve srdcervoucí výkřik, ale matka s ním nemá žádné slitování. Pokračuje dalšími ránami, které se černovlásek neodvaží ani počítat.

„Zítra to přemaluješ, rozumíš?!" kopne do něj, aby z něj vydolovala odpověď. Chlapec si chytne zraněné místo a s uslzeným pohledem se na ni podívá. Následně poslušně přikývne.

Další den, další rány. Jak typické.