Caspar

14.

Casparovi je již lépe, holky mu i jeho bratrovi opravdu moc chybí, ale je rád. Je lepší vyrůstat v rodině, kde vás někdo má opravdu rád, než v tomto obrovském domě, kde vás nemá ráda ani pečovatelka. Pro Caspara už si přišly tři rodiny, ale ani jedna si ho nenechala více jak dva dny. Schválně to sabotoval, aby v tomto dětském domově nezůstal jeho bratr sám. Celou dobu chce, aby si ho vzali jako prvního, jelikož by tak Caspar měl zaručeno, že jeho bratr bude milovaný a bude na lepším místě. Alespoň v to doufal.

Jenže dnes si pro něj přišli další.

Tentokrát to však není regulární mladý pár, jako bylo zvykem. Oba dva vypadají tak na šedesát let, což Caspara trochu zaskočí. Byl zvyklý se ke svým pěstounům chovat drze, ale když
se jedná o starší lidi, tak si není jistý, jestli to zvládne. Pečovatelky mu před odchodem sdělí, aby si došel ještě pobalit své věci, ale Caspar s sebou má jen malý batoh, který si poslední dobou ani nevybaluje. Následně se loučí s bratrem se slovy, že se vrátí, a nasedá do auta. Opět opouští obrovský dětský domov, ve kterém je uvězněn jeho bratr. Cestou autem vládne ticho, nikdo se na Caspara ani nepodívá a jemu to vyhovuje. Dojedou až k hezkému domu s malou zahrádkou, na které je vidno, že se o ni majitelé starají. Tento dům je stejný jako u jiných rodin, které měl Caspar tu čest již navštívit, jen se nenachází v centru města, ale v klidném předměstí. Caspar chce otevřít dveře, ale dřív, než to stihne, je otevře jeho dočasný otec a mile se na něj usměje. Caspar se bez jakéhokoli projevu emoce zvedne ze sedačky a s batohem přehozeným přes jedno rameno vystoupí.
„Tak trošku jsme se zapomněli představit, viď, miláčku," zasměje se starší žena s vráskami na obličeji, ale to jí neubírá na její přírodní kráse. „Jsem Annabelle. Ale většina lidí mi říká Anna," podává mladému chlapci ruku, kterou však Caspar s pohledem zabodnutým do země nepříjme. Postarší muž zakašle, aby přilákal Casparovu pozornost, ten však stále zkoumá asfalt pod ním.
„A já jsem Filip," usměje se tentokrát muž, ale již se neobtěžuje s nabídnutím ruky. Místo toho vykročí směrem k domu a zavede Caspara dovnitř.
„Myslím, že jediné, co potřebuješ vědět, je to, kde je tvůj pokoj," povídá stále se usmívající stará paní a vychází schody nahoru, následně zahybá doprava, kde otevírá až ty úplně poslední dveře. „Snažili jsme se ti pokoj udělat neutrální a jelikož jsi teenager, tak tu máš i vše potřebné pro naplnění tvých potřeb. Tudíž počítač, televizi a pořídili jsme ti i telefon," vysvětluje a ukazuje na veškerou techniku, která se v pokoji sladěném do modro bílé nachází. „Kdyby jsi to tu chtěl přemalovat, stačí říct," řekne a čeká na Casparovou reakci, která však nepřichází, jelikož se rozhodl s nikým nemluvit, dokud ho zase nepošlou zpátky. „Ehm...dobře, nechám tě, ať se tady zabydlíš," na chvilku stiskne Casparovu ruku a jemu je jí najednou líto. Vidí v jejích očích lásku, tak moc si přála syna a dostala někoho jako jeho, který tu pomalu ani nechce být. Bolí ho to, ale pro Archera to musí přetrpět. Caspar se v pokoji ocitá sám. Po celém prostoru se pořádně rozhlédne. Je to opravdu hodně jiné, než jeho pokoj v jeho minulém domě. Jemně prsty přejede po okraji televize, na kterou se snad díval jednou v životě a to opravdu jen na malinký moment. Poté se přesune k posteli, na kterou si sedne. Nikdy neměl tak velkou postel celou jen pro sebe. Vlastně nikdy neměl ani tak velký pokoj. Když si představí, co by všechno mohl mít, je mu do breku. Takovýto mohl mít život, kdyby se narodil do jiné rodiny. Kdyby jeho otec nebyl zbabělec. Zrovna když si chce lehnout, na něj někdo zespodu zavolá.
„Caspare? Mohl bys jít prosím dolů?" zakřičí ženský hlas. Caspar si povzdychne a bez jakýchkoli námitek se vydává dolu. „Zlatíčko, zítra jsou Vánoce a ještě jsme to tu jaksi nestihli vyzdobit, nemohl bys potom Filipovi pomoct? Je už starší a tak víš..." usměje se na černovlasého chlapce, od kterého se opět nedočká žádné reakce. Černovlasá žena si povzdychne, přistoupí k němu a chytne ho za ruce. „Vím, že je těžké si zvyknout na jiné lidi, ale potřebujeme, abys spolupracoval. Ten hoch, s kterým jsi se loučil, byl tvůj bratr, že?" zeptá se žena a Caspar jen přikývne, což je ta největší reakce, co z něj dokázala vymáčknout. „Je těžké přijít o sourozence. Vzali bychom si ho také, ale, jak vidíš, tak jsme staří a o tak mladého kluka bychom se nedokázali postarat. Z toho důvodu jsme si také vzali tebe. Samozřejmě to nebyl ten hlavní důvod, ale také to hrálo roli. Vím ale jedno jistě, jednou se se svým bratrem znovu shledáš, a můžu ti slíbit, že zavoláme do dětského domova a zeptáme se, jestli si tvého bratra už vzali, dobře? Jen prosím spolupracuj," žena se zoufale snaží rozveselit onoho chlapce, který začíná váhat. Toto mu žádná z rodin neposkytla, komunikace s jeho bratrem by pro něj bylo všechno. Vědět, že je v pořádku, by pro něj bylo všechno.
„Pomůžu mu," mírně zvedne koutky svých úst nahoru, což zapříčiní úsměv i na tváři Ann.
„Děkuju," šeptne a odejde do kuchyně.

Zbytek dne věší v tichosti světýlka po celém domě i plotě a rozestavují vánoční skřítky po celé zahradě. Vrcholem toho je velký živý stromek, který se teď tyčí v obývacím pokoji, stále neozdoben, protože kluci byli již tak unavení, že se dohodli na tom, že to udělají zítra.

Caspar nikdy neslavil Vánoce. A taky nikdy nebyl na Vánoce bez svých sourozenců. Ale říká se, že by se mělo zkoušet něco nového a tak Caspar prozatím zůstává u téhle rodiny i za cenu toho, že ztratí i posledního sourozence.