Caspar

11.

Caspar příjde domů jako každý jiný den. Ale tentokrát je něco jinak. Když vstupuje dovnitř, tak se usmívá. A jediný, kdo za to může, je Adrian, s kterým strávil skoro jednu hodinu. Zavírá dveře a skopává si boty, které následně urovná do botníku. Potom vybíhá nahoru a s batohem poprvé za celá staletí nešvihne jako to dělá vždycky, ale s opatrností ho položí na svou matraci. Zamkne se nehledě na následky a z batohu vytáhne mp3, do kterého zabodne sluchátka, lehne si na matraci a zaposlouchá se do krásné melodie. Poprvé za věky opravdu relaxuje a zapomíná na realitu, která je k němu více jak krutá. Jenže Caspar udělal chybu, ne jen tím, že se zamkl, ale také tím, že poslouchá uklidňující hudbu na skoro nejvyšší hlasitost.

Proto po pár minutách neslyší hlas své matky, která si může vyřvat hlasivky, aby přivolala svého syna a následně mu vynadala za něco, za co stejně nemůže. Rozčílená žena ve středních letech naštvaně vyjde schody nahoru, kde následně zamíří ke dveřím vedoucích do Casparova pokoje. Jakmile se dostane až před ně, tak táhlým a rychlým pohybem dolů chce otevřít, ale zámek ji v tom brání. To ženu dostane úplně a začne do dveří kopat.

„Caspare, otevři! Nebo ty zasraný dveře vykopnu," zařve přes dveře a Caspara zamrazí, když to uslyší. Rychle si sundá sluchátka, zamotá je a schová do batohu tak, aby mp3 nebylo na první pohled vidět. Následně otevře boje se matčiné reakce. Za dveřmi se objeví blonďatá žena s cigaretou v puse a úplně červeným obličejem, hrudník se jí zvedá v rychléjším tempu, než by měl.
„Si snad do prdele hluchej nebo vadnej?" zeptá se ho podrážděně a chytne ho za lem trika, čímž Caspara mírně nadzvedne. Caspar je k smrti vyděšený matčinou reakcí, ale snaží se nedat na sobě nic znát. „Cos tu dělal?" vyjede po něm a přišpendlí ho ke zdi tak, jak to tehdy udělal Adrian. Jenže ona je mnohem hrubší, než blonďatý chlapec, kterého si Caspar poslední dobou oblíbil. Černovlásek sklopí pohled nevěda, co na to odpovědět. Matka ho z nenadání pustí a rozhlédne se po prostoru, hledajíc nějakou změnu nebo nějaké rozptýlení, co by Caspara mohlo distancovat od okolního světa. Pohledem vyhledá Casparův batoh, po kterém se následně natáhne. Caspar sebou cukne a snaží se zabránit matce, aby nenašla to, co tak pečlivě schoval, tím, že ji chytne za ruku, čehož ovšem hned lituje, a pouští ji.

„M-Mami, prosím, ne," fňukne a rezignovaně si sedne na matraci věda, že už není cesty, jak matce zabránit. Jakmile žena rozepne batoh, spatří docela drahou elektroniku. Sama pro sebe se usměje myslíc na to, kolik cigaret si za tu cenu přehrávače může koupit.

„Kdes to sebral?!" zeptá se ho podrážděně a vrazí mu facku, ale s Casparem to ani nehne, jelikož ví, že dárek pro něj si již první den přivlastní jeho matka. Nevzlyká, nic, jen tam tak němě sedí a dívá se před sebe. Jeho matka s ním začne třást a uštědří mu pár dalších ran na jeho tváře. Následně odejde zhunusená vlastním synem a Caspara tam nechá samotného. Caspar se celé hodiny ani nehne přemýšleje o tom, co na to řekne Adrian. Po chvíli na tváři ucítí studené kapky, a tak nechá slzám volný průchod.

---

Druhý den je na hodině matematiky, ale stejně jako v pondělí se na ni nesoustředí, tentokrát za to však nemůže Adrian, ale jeho matka. Ví, že mp3 přehrávač už se mu nevrátí, a to ho tak moc trápí. Co na to řekne Adrian? Povzdychne si a zadívá se na tabuli, kde se pan učitel Lester snaží něco vysvětlit. Není Adrianovi vůbec podobný, ale i tak v něm Caspar shledá podobu. To, jak se vyjadřuje a to, jaké má zvyky. Všechno mu ho připomíná.

Caspar ani neví jak, ale najednou zazvoní na konec hodiny, posbírá si všechny věci a vychází z učebny. Dnes je matematika jeho poslední hodinou, a tak míří k velkým dveřím, které vedou ven. Jakmile však vyjde na čerstvý vzduch, někdo na něj zavolá.

„C-Co tady děláš?" zeptá se černovlasý  chlapec, když vidí svého kamaráda, jak stojí opřený o zeď školy. Dneska je oblečený do modré rozepínací mikiny a do jeho oblíbených na kolenou roztržených džínů. Caspar by lhal, kdyby řekl, že mu to nesluší.

„Ehh...víš, nemohl jsem se dočkat, až ti tohle dám. A musel bych se trápit celý týden, tak jsem myslel, že ti to dám už dneska," usměje se a vytáhne z batohu flešku. Caspar si nemůže pomoct a usměje se nad ním. Upřímně se také nemohl dočkat následujícího pondělí. „Jsou tam na tom nahraný písničky, který mám rád. Chci, aby sis je poslechl a-" Caspar ho přeruší, což Adriana trošku zaskočí. Nikdy nebyl zvyklý na to, že by černovlasý chlapec mluvil, natož skákal někomu do řeči. I sám Caspar z toho je překvapený, jelikož miluje Adrianův hlas a opravdu by ho mohl poslouchat věky, jenže co má dělat? Má mu lhát a říct mu, že si to pustí? To by tomuhle stvoření nikdy nemohl udělat.

„N-Nemůžu si to pustit," vyhrkne a sedne si na schody. Následně si dá hlavu do dlaní a snaží se zabránit přicházejícím slzám. Je připravený. I když Adriana zná jen chvíli, tak je připravený.

„Jak nemůžeš? Když tak ti pomůžu, jestli jde o to, že to neumíš nahrát," řekne nechápavě a Caspar si povzdychne. Rukama si projede vlasy a začne si za ně nervózně tahat.

„U-Už ten přehrávač nemám," fňukne a po tvářích se mu začínají kutálet slzy. Rychle si je stírá, aby si toho Adrian snad nevšiml. Ten se však odlepí od zdi a přejde k němu. Sedne si na rozbité schody vedle Caspara a obmotá okolo něho svou ruku. Prsty začne opatrně přejíždět po jeho pravé ruce.

„Uklidni se. Nic se neděje, jen mi to vysvětli," snaží se z něj vydolovat nějaký smysluplný důvod, kde skončil nový přehrávač, ale Caspar stále nekontrolovatelně brečí. Adrian se ho snaží uklidnit milými slůvky, a jak je vidět, tak to pomáhá. Caspar si utře obličej svými rukávy a s uslzeným pohledem se podívá na Adrianův hrudník. Neodváží se zvednout zrak, protože se bojí, jaký bude jeho výraz na to, co mu chce říct.

„Já...ehm, vzala mi ji moje máma. P-Protože jsem ji neslyšel a teď ji chce prodat. Víš...nevzala mi jen mp3, ale udělala ještě něco jinýho," rozklepanýma rukama si vyhrne jeden rukáv a dá tak na odiv velkou modřinu rýsující se okolo jeho zápěstí. Adrian se nezmůže na slovo, jen tak se dívá na jeho zápěstí. Jemně po něm přejede prsty. Netušil to. Bál se toho, že táta bude mít pravdu. A on ji nakonec má.

„M-Musíš na policii," vyhrkne Adrian a otočí si jeho hlavu k sobě tak, aby mu viděl do očí. „Musíš to někomu říct," pohladí ho po tvářích a setře mu tak pár slz, které se znovu probojovaly ven.

„Ne, nechci, aby nás rozdělili," fňukne Caspar a sklopí pohled. Nemůže se mu dívat do očí, když mu odporuje. Nejradši by souhlasil s Adrianovou alternativou, ale ví, že to nejde.

„Když to neřekneš ty, řeknu to já," rozhodne Adrian a podívá se na Caspara, který se začne kousat do spodního rtu.

„Prosím, ne," fňukne Caspar a chytí Adriana za ruku. Projede ním příjemné teplo vycházející z dotyku. „N-Neříkej to. P-Prosím, slib mi to," dívá se na Adriana uslzeným pohledem a snaží se zadržet další slzy. Pevně sevře jeho ruku jakoby si snad myslel, že to něčemu pomůže. A ono (snad) zázrakem ano, Adrian mírně přikývne, ale to už na něj skáče Caspar a objímá ho. Adrian je více jak překvapen jeho reakcí a chvíli tam jen tak sedí bez sebemenšího pohybu, nakonec však ruce obmotá okolo Casparova pasu a přitáhne si ho tak blíže k sobě. Pár sekund se objímají, pak si ale Caspar vzpomene na matku, která ho již určitě vyhlíží, povzdychne si a odtáhne se od příjemně teplé hrudi.

„Musím jít," řekne se sklopenou hlavou a vstává. Adrian se jemně usměje a kývne hlavou na náznak, že mu to nevadí, to už však Caspar běží domů, aby se tam dostal co nejdřív může. Bojí se totiž, co za trest ho čeká tentokrát.

Některé sliby nemusíme dodržet, že ne?