Caspar

10.

Každé pondělí se na malé zídce v opuštěné čtvrti scházejí dva mladí kluci. Většinu času nemluví, jen si užívají přítomnost toho druhého. Někdy Adrianovi ujede ruka a omylem se dotkne druhého chlapce.

I přes to, že nemluví, jsou spolu rádi.

A proto se Caspar jako každé pondělí nemůže dočkat na poslední hodinu. Přestane se soustředit na všechny učitele, kteří se snaží do hlav mladých studentů jako je on nastřádat alespoň polovinu informací, co vyžaduje systém. Jindy by se soustředil, jelikož ho učení fascinuje. I právě to ho odlišuje od ostatních spolužáků. Rád se dozvídá nové informace a snaží se tak distancovat od věcí, co se dějí doma. Je jeden z nejlepších žáků, ale když dojde na mluvený projev, tak je ztracený. A k jeho smůle se stává často, že ho někdo vyzkouší, pro to se to odráží na jeho celkových známkách. Dneska se mu však poštěstilo a nebyl vyzkoušený, za což byl rád, jelikož nehodlal od matky poslouchat další nadávky směřující na jeho osobu.

Hodiny se táhly víc než kdy jindy, ale nakonec se ocitá na známé zídce, kde si pokládá své věci a sedá si na ni. Začne mírně pohupovat nohama obutýma v těch samých zašpiněných bílých botách jako měl ten první den a dny potom. Čeká, ale nikdo nepřichází. Je z toho opravdu smutný, jelikož každou minutou, co Adrian nestíhá, se mu krátí čas trávit s ním chvíle. Bojí se, že ho tu Adrian nechá. Že už se nevrátí, ostatně jako každý, koho si Caspar pustí k tělu. Proto si začne hrát se svými hubenými prsty a nedočkavě vyhlíží kluka, který na něj byl těch pár týdnů jako jediný hodný. Asi si dokážete představit, jak moc je nadšený, když se zpoza rohu objeví chlapec v černé klokánkové mikině a v černých, na kolenou roztrhaných džínů, který běží s baťohem přehozeným přes jedno rameno k němu. Celý udýchaný dobíhá až k zídce a svůj batoh pokládá vedle toho Casparova. Čekajícímu chlapci unikne úsměv, když vidí kluka s rozcuchanými blonďatými vlasy, jak se snaží popadnout dech. Jakmile se Adrian vydýchá, narovná se a s provinilým výrazem si sedá vedle Caspara.

„Promiň," šeptne a zadívá se na černovláska s omluvným výrazem. Caspar by ho teď tak moc chtěl obejmout a říct mu, že mu to nevadí, hlavně, že je tady, ale na to se až moc bojí. Ale i tak začne přemýšlet o tom, jaké by to asi bylo zachumlat se do jeho pevné hrudi a nechat se obmotat jeho svalnatýma rukama. Slabě se usměje a stydlivě se podívá k zemi. Snaží se, aby na něm nebylo poznat, o čem právě přemýšlel. „Jen jedna holka mě nechtěla pustit a promiň," povzdychne si a tentokrát je tu nervózní on, což je velmi vzácné.

„Nevadí," šeptne stydlivě Caspar a zadívá se před sebe. Snaží se o to nenavazovat s druhým chlapce oční kontakt, ale i tak by si Adrianovi oči rád prohlédl z blízka. Opět se všechno ponoří do ticha. Nikdo s nikým nemluví a oba přemýšlí o tom druhém. Caspar prahne po dotyku od jediné osoby, která ho tak noc podporuje, a Adrian zase přemýšlí o tom, jak zaplnit tohle ticho. Jakoby Adrian Casparovi četl myšlenky; vyhledá jeho ruku a jemně mu prsty přejede po kloubech. Casparem projede vlna uspokojení a pocitu, že není na nic sám. Plně si užívá celou tuhle situaci, když v tom Adrian promluví.

„Co posloucháš za hudbu?" zeptá se, čímž Caspara totálně zaskočí. Vyschne mu v krku a nervózně si začne hrát s lemem svého starého trika. Je zvyklý na to, že se nikdo s nikým nebaví, a to mu vyhovuje. Neví, co má v takovéto situaci dělat. Ano, mohl by odpovědět, ale tady nastává další problém. Nic neposlouchá. Vlastně skoro vůbec hudbu nezná. Matka doma nepouští rádio a ani televizi, tudíž nemá na čem. Co si o něm potom bude Adrian myslet? Co za teenagera by neposlouchalo hudbu? Jenže lhát nemůže, jelikož žadnou skupinu nezná. Pořádně ani neví, jaké styly hudby jsou.

„N-Neposlouchám nic," šeptne téměř neslyšně a sklopí pohled. Po tváři mu sklouzne slza. Vždycky byl člověk, který předpokládal to nejhorší. Už teď si myslí, že ho Adrian kvůli tomu odsoudí.

„P-Proč brečíš? Udělal jsem něco špatně?" zpanikaří Adrian a otočí si Caspara k sobě stíraje mu slzy z tvářích. Ten jen zakroutí horlivě hlavou a s uslzeným pohledem se dívá na Adriana.
„Tak proč?" naléhá Adrian.
„M-Myslel jsem, ž-že si budeš myslet, že jsem divnej," fňukne Caspar a schová si obličej rukama, které má schované pod rukávy trička. Snaží se přestat brečet a okamžitě se za své chování stydí. Připadá si jako malé dítě, které brečí kvůli jakékoli věci. Adrian ho chytí za obě zápěstí odkrývaje jeho obličej.

„Nikdy pro mě nebudeš divný, ano? Není na tom nic špatného. Já jsem třeba nikdy nepřečetl Romea a Julii nebo jsem nikdy neviděl Titanic. A jsem snad divný? Jo, možná někdy, ale to není kvůli tomu," řekne Adrian a Caspar se uchechtne při poslední větě. A právě proto se Adrian usměje a srdce se mu mírně rozbuší. Směje se a ten smích je nádherný. Už navždy by chtěl poslouchat jen tenhle jediný zvuk vycházející z okouzlujícího chlapce. „Mám nápad," usměje se Adrian a pustí jeho ruce. Otočí se k němu zády a začne se přehrabovat ve svém batohu. Vytáhne z něj sluchátka a jeho milovaný černý mp3 přehrávač. „Tohle je můj poklad. Je v něm veškerá hudba, co poslouchám," vysvětluje mezitím, co zandavá sluchátka do otvoru pro ně určeném. Podá Casparovi jedno sluchátko a to své si dá do ucha. Caspar následuje jeho pohyb nevěda, co od toho čekat. Adrian klikne na jednu z jeho písniček a zavře oči. A tak tam tak sedí za tóny písničky Runaway, už ani nevím kdy, ale Adrianova ruka si našla znovu tu Casparovu a pevně ji tiskla.

Ten den si Caspar neodnesl jen nádherný zážitek s Adrianem, ale i Adrianův mp3 přehrávač, který mu daroval.