Caspar

15.

Caspara probudí světlo vycházející zpoza rolet na oknech, promne si oči a pomalu se zvedne. Protáhne se a zamíří do koupelny, kterou má propojenou s pokojem a je jen jeho, na což také není zvyklý. Vždy se o koupelnu musel dělit a většinou byl na řadě vždy jako poslední, tudíž na něj vyzbyla i ta nejstudenější voda. Teď však může kdykoli vlézt do vany, kde ho čeká teplá koupel. Nikdy nepochopil lidi, co v koupelnách tráví hodiny, až do této chvíle, kdy si zalezl do vany a právě teď je ponořený do teplé, ne-li horké vody až po krk. Zakloní hlavu, opře se o opěradlo vany a zavře oči. Konečně zapomíná na jeho bratra a sestry, na Adriana a na to, že je u jiné rodiny. Na nic nemyslí, nechává se unést teplou vanou a párou vycházející z horké vody, která jakoby distancovala Caspara od okolního světa. Je jako slepý a hluchý zároveň, nic nevidí ani neslyší. Je jen on a voda, dokud se však tlumeným hlasem neozve jeho jméno a neslyší tlukot na dveře.

„Drahoušku, jsi v pořádku? Prosím, odpověz," slyší ženský hlas, jak téměř fňuká o nějakou odpověď. Caspar se rychle vzpamatuje a zvedne se z vyhřáté vody, při čemž mu ihned na kůži naskakuje husina. Caspar se natáhne pro ručník, který si obváže okolo svého pasu, a běží ke dveřím, jež rychlým pohybem odemkne a následně otevře. Vyskytne se mu pohled na jeho vyděšenou opatrovnici, která vypadá, že se za chvilinku zhroutí.

„Pane bože, Caspare!" vykřikne a ihned ho vtáhne do objetí, které Caspar, ač s nejistotou, opětuje. „Tohle už mi nikdy nedělej! Myslela jsem, že jsi...že jsi..." hlas se jí zlomí a Caspar mírně přikývne. Stydlivě se natáhne pro její ruku, kterou pevně stiskne a usměje se.

„Jsem v pořádku, Ann," zkonstatuje mladík situaci a pouští její ruku. „Kde je Filip?" zeptá se Caspar s úmyslem, že mu pomůže dodělat práci, kterou včera odložili na dnešek.

„Šel se proběhnout, dělá to každé ráno," usměje se Ann. „Máš hlad? Udělala jsem dole snídani, mohli bychom se najíst spolu." Navrhne a Caspar jen přikývne, na čež se Ann vydá nazpátek dolu, kde ještě doladí detaily, a Caspar se mezitím převlékne do něčeho přijatelnějšího, než je pouhý ručník. Jakmile je převlečený, tak se vydá do kuchyně, kde to příjemně voní palačinkami a jahodami. Sedá si ke stolu, na kterém už je jídlo připravené. Casparovi unikne úsměv, když to všechno vidí.

„Tak jelikož jsou dneska Vánoce, tak je ve většině obchodech zavřeno. Bohužel jsme nevěděli, co ti máme koupit, vzhledem k tomu, že tě známe pouhé dva dny, takže zítra se vydáme na nákupy a vybereš si něco na sebe," usměje se na něj jeho opatrovnice, když  Caspar hltá své palačinky. Když mu však dojde význam jejích slov, tak s plnou pusou vrtí hlavou na náznak nesouhlasu.

„Nemusíte mi nic kupovat, už jste mi toho dali dost," odporuje, ale Ann se tak rychle odbýt nenechá.

„Nemůžeš chodit v tak ušmudlaném tričku, zlatíčko," usmívá se nad tím, jak je chlapec šťastný. Když ji obeznámili s Casparovou nehezkou minulostí, cítila soucit a chtěla chlapci ukázat také trochu toho šťěstí a lásky, které mu zřejmě v dětství nebylo dopřáno. A to se jí teď pomalu plní, chlapec, ač je tu teprve druhým dnem, vypadá šťasťnější a uvolněnější, než-li první den jejich setkání.

„Máte tu papír a tužku?" přeruší ji v přemýšlení chlapec, nad kterým se tak rozplývala.

„Samozřejmě, broučku." Starší žena se zvedá ze židle a míří k jednomu ze šuplíků, ze kterého vytahuje věci, co si chlapec žádal. „Tady," podává je chlapci s úsměvem.

„Mohl bych jít nahoru, prosím? Až se vrátí Filip, tak doděláme tu práci," zeptá se opatrně Caspar a pevně v ruce svírá papír s tužkou.

„Jen jdi, já to tu zatím poklidím." Přikývne Ann a už sklízí stůl. Caspar se s tichým poděkováním odebírá nahoru, kde se vrhá ke stolu a začíná kreslit jako divý. Je tak nadšený, že si ani neuvědomuje jeho úsměv tvořící se na jeho tváři. Nejdříve si jen tak načrtne rysy chlapeckého obličej bez toho, aby se vůbec nad konečným dílem zamyslel. Dále se věnuje očím, kterým by rád dal světlý odstín zelené, ale jelikož na to nemá potřebný materiál, tak si vystačí s šedočerným odstínem tužky. Poté násladují ústa, které zformuluje do tvaru úsměvu a doladí to párem malých roztomilých ďolíčků. Následně se vrhne na vlasy, které by také moc rád zbarvil do blonďaté barvy, ale znovu se musí spokojit s tím, co má.
Jakmile se po skoro celé hodině podívá na dokončené dílo, tak ho popadne vztek a ihned papír mačká do kuličky tak silně, jak jen to jde, následně ho agresivně hodí do plastového koše, který se nachází pod stolem. Vloží si hlavu do dlaní a snaží se udržet slzy, které přicházejí. Celou dobu to nějak zvládal držet v sobě, ale teď se to na něj sesypalo ze všech stran.

Adrian byl první člověk mimo rodinu, kterému Caspar věřil. Choval k němu zvláštní, snad až nezdravý vztah. Potřeboval ho a vyhledával jeho přítomnost. Myslel si, že Adrian je jeho útočištěm. Konečně se někde cítil doma. Tak jak ho mohl takhle sprostě zradit? Nebo snad byl až tak naivní a zaslepený, že neviděl to, jaký Adrian doopravdy je? Třeba není tak dokonalý, jak si Caspar po celou dobu myslel. Třeba to byla jen jeho představivost. Ale to nemění nic na tom, že Caspara zranil víc, než kdokoli jiný. Je to až překvapující, že ho tohle zasáhlo víc, než urážky od vlastní matky.

Caspar si rozklepanýma rukama setře pár slz, které mu stihly utéct z očích, a dívá se na prázdný papír před ním. Už nemá takovou chuť do malování jako měl před hodinou, a tak se sbírá dolu, kde nachází Filipa, který sedí v křesle a čte si noviny.

„A-Ahoj," šeptne Caspar, když sejde schody. Podrbe se na zátylku a jakmile vidí, že Filip zvedl hlavu od svých novin, pokračuje: „Půjdeme to tedy dodělat?"

Starší přikývne, odloží noviny a naposledy si lokne čaje, který měl doposud položený na stole vedle křesla. Vydává se za mladým chlapcem a společně zamíří do garáže.

- - -

Je něco po osmé večer a rodina už je po vydatné večeři najezená. Caspar konečně cítí, že někam patří. Cítí, že takhle by to mělo být v každé rodina.

„Většinou nešmejdím a nechávám ostatním soukromí, ale tentokrát jsem neodolala a když jsem vyhazovala odpadky z tvého pokoje, tak jsem našla ten zmuchlaný papír," začíná opatrně Ann. Caspar ihned zrudne, jakmile si vzpomene na jeho dnešní dílo. Opět se mu v myšlenkách zakotví Adrian a jeho pronikavě zelené oči. Co by za to teď dal vidět je na živo. Zakroutí hlavou, aby vyhnal tu představu z hlavy, a soustředí se na svou opatrovnici.

„Zjistila jsem, že umíš nádherně kreslit a zřejmě tě to i baví, nemám pravdu?" usměje se postarší žena a podívá se na Caspara, který stydlivě přikývne.
„Tak jsme si řekli, že bychom ti alespoň něčím mohli udělat radost, když už jsme ti nepořídili žádný dárek," pokračuje Filip a pomalu se zvedá od stolu. Caspar po mávnutí rukou následuje Filipových pohybů a nechá se vést ke dveřím, které zřejmě vedou do sklepa. Starší muž je odemkne klíčem a vstupuje dovnitř, kde nahmatá vypínač, kterým rozsvítí. Všichni tři sestupují dolů, kde se nachází prostorná místnost. Rozhodně to nevypadá jako klasický sklep, není tam ani takové vlhko. Celá místnost je vymalovaná do bílé barvy a na zdech jsou pověšené různé obrazy. Uprostřed místnosti se nachází plátno a hned vedle něj všechny možné potřeby k malování. Casparovi se rozšíří zorničky, připadá si jako v ráji. Celá tahle místnost je tak nádherná a inspirativní.

Mladý chlapec přistoupí k malířskému náčiní a lehce přejede po štětcích. Hluboce se nadechne, aby vstřebal, co nejvíce téhle magické atmosféry. Vždycky miloval vůni barev.

Najednou znovu začne brečet. Tentokrát to však není kvůli jeho problémům. Ne, ne, tentokrát to má pro Caspara hlubší a hezčí význam.

Poprvé je doopravdy šťastný.