Caspar

18.

Další ráno a to znamená druhá květina. Caspar se trošku těší, i když si to nepřizná. Během toho, co si čistí zuby, přemýšlí nad tím, jak dlouho to asi takhle Adrian vydrží. Má takové neblahé tušení, že pokud s tím něco rychle neudělá a neutne to teď, tak za pár dní blonďáčkovi odpustí, což nesmí udělat.
Caspar si bere batoh ze země a hází si ho přes pravé rameno, následně vychází ven, kde na něj již trpělivě čeká Adrian s jednou rukou za zády. Černovlasý chlapec je zvědavý, co za květinu je to tentokrát. Upřímně ho fascinuje způsob, jakým Adrian vyjadřuje svou omluvu.
„Ahoj," pozdraví ho Adrian a jemně se dotkne Casparové paže. Blonďatý chlapec umíral po tom se ho dotknout, ať už jen letmým dotykem. Caspar neodpoví a bez jakéhokoli projevu emoce se vydá směrem ke škole. Snaží se zakrýt své nadšení a to, že je vlastně šťastný, že se tu Adrian ukázal i dnes. „Mám pro tebe další," usměje se zelenoočko, když dobíhá svého vrstevníka. Ukáže svou ruku, ve které svírá tentokrát dvě různé květiny. Jedna květina je zbarvéná do růžova a ta druhá do bíla, společně to vypadá opravdu krásně. Adrian vezme bílou květinu do druhé ruky a zvedne ji výš. „Této se říká karafiát. Je znakem oddanosti k tobě, lépe řečeno, nikdy na tebe nezapomenu, Caspare. I když mě nebudeš chtít ve svém životě, i když mi neodpustíš, i když mě opustíš, tak já na tebe nikdy, ale nikdy nezapomenu. Budeš v mých snech, budeš v mém srdci a stále se mnou. Každý den na tebe budu myslet a říkat si, jaký blbec jsem byl, když jsem tě nechal odejít. Když budu poslouchat hudbu, budu na tebe myslet. Budu na tebe myslet, ať už budeš kdekoliv," šeptne Adrian a vtiskne černovlasému chlapci květinu do ruky. Casparovi se do očí nahrnou slzy, ale nepouští je ven. Trpělivě čeká na vysvětlení druhé rostliny, se kterou si blonďatý mladík dává načas. Je vidět, že s ní má větší problém. Žmoulá ji v ruce a snaží se uklidnit, aby mohl pokračovat. Následující slova jsou pro něj opravdu těžká vyslovit. „T-Tahle má název fuchsie a...význam je takový, že...Mám tě rád, Casy, dobře? A chtěl bych, abys měl rád i ty mě. Ale vím, že jsem to všechno jen zkazil a že mi nemůžeš už nadále věřit. Chápu to, opravdu. Ale chci ti těmihle kytkami ukázat, jak moc tě mám vlastně rád. Ale nefunguje to. Mám tě víc než jen rád, chápeš? A nevím, jak ti to mám ukázat...to je význam fuchsie," vyklopí to ze sebe tak rychle, že Caspar to ani nestihne všechno zpracovat. Černovlasý chlapec se na něj jen dívá, neví, co na to má říct. Co tímhle Adrian vlastně sleduje? Co myslí tím, že ho má víc, než jen rád? Caspar je zmatený. Co se tady vlastně děje?
„Nechápu..." vydechne černovlásek a podívá se na květinu, kterou má Adrian stále v ruce. Blonďatý mladík si povzdechne a promne si prsty spánky.
„Nic, není to důležitý. Řeknu ti to, až mi odpustíš, pokud se tak stane," slabě se na Caspara usměje a podá mu květinu, kterou černovlásek váhavě přijme. „Co rodiče? Jací jsou?" šeptne Adrian a nervozně kopne do kamínku před sebou. Ví, že je to vrtké téma, ale chce se mu přiblížit blíž a vědět, jak si vlastně vede.
Caspar si povzdychne. Neměl by odpovídat, ještě není čas na to, aby se s ním začal sbližovat. Ale co má jinak dělat?
„V pohodě," odpoví a podívá se na Adriana, který má sklopenou hlavu hlavu. Je mu ho líto, snaží se opravdu hodně a vypadá to, že je to všechno vážně chce napravit. Původně nechtěl rozvíjet další rozhovor a odhalit tak pravdu, že vlastně je z části rád, že jeho velké tajemství Adrian prozradil, ale když ho tam tak vidí, jak má sklopenou hlavu a svěšená ramena, nedá mu to a rozpovídá se. „Vlastně...Filip je umělec a učí mě nové techniky. Vůbec jsem netušil, že je toho tolik, co o umění nevím. Myslel jsem si, že jsem v tom odborník, ale hádám, že z pár hodin na základní škole jsem se toho moc nedozvěděl. Tam jsme si jen čmárali. Cítím, že teď opravdu dělám něco, na co bych mohl být jednou pyšný, chápeš? Všechno, co se o umění dozvídám od Filipa, je tak zajímavý a dobrodružný. Ať už je to nějaká prkotina, jako třeba, jaký typ štětce použít, tak mě to naplňuje," rozvášní se černovlásek a během celého vyprávění má na tváři spokojený a zasněný výraz. Adrian se nad tím usměje. Vždycky, když Caspar mluvil o umění, byl tak plný vášně, nadšení a přitom se nejvíc usmíval. Adrian byl vždycky rád, že je takových chvilek součástí. Bylo opravdu málo vzpomínek, kdy se Caspar usmíval. Speciálně teď, když na něj byl právoplatně naštvaný. A proto si blonďatý chlapec toho druhého prohlíží tak intenzivně a dlouho, chce si zapamatovat každý rys, každou vrásku, protože se obavá, že by tohle mohl být jeden z posledních okamžiků, kdy ho vidí takhle šťastného. Hádá, že se před ním začne opět přetvařovat, že tohle byla jen chvilková slabost.

A bohužel má pravdu. Jakmile si Caspar uvědomí, že se rozpovídal víc, jak chtěl, tak se přestane smát a rukou se podrbe ve vlasech. Je na sebe naštvaný, k tomuhle nemělo dojít. Přece si předtím řekl, jak to mezi nimi chce, tak proč se mu tu svěřuje se svými pocity? Protože Adrian je Adrian. Člověk, co naslouchá a pomáhá, popřípadě jen mlčí, ale má pochopení. Je to člověk, ve kterém vždy najdete oporu, ať se děje, co se děje. A to Caspar věděl. Věděl, že Adrian není zlý, že by nikdy nikomu nechtěl ublížit, ale i tak mu stoprocentně nevěřil. A to byl možná ten problém. Tak moc Adriana chtěl za svého přítele, ale nebylo mu to dovoleno. Nebo tak o tom alespoň přemýšlel.

Ve skutečnosti se jen bál. Bál se věřit, že ho Adrian již nezklame. Už se zranil tak nesčetněkrát s jeho rodiči. A to bylo to, co potřeboval pochopit.

Potřeboval pochopit to, že Adrian není jako jeho matka či otec.

Adrian je jiný, jedinečný.